Že jsi byl na Šumavě na táboře pětkrát a třikrát v kempu a nikdy jsi rytíře neviděl? Jasně, že ne. Pražáci jako ty neví nic. Že si všimneš trolla u vchodu do klubu nebo ghúla na popelářském voze, to ještě nic neznamená. 

Skuteční synové a dcery Šumavy ví všechno. Ve vesnicích a městečkách žijí navenek běžným životem, všichni jsou ale poddanými pánů z Růže. 

Skrz naskrz Šumavou stojí staré tvrze a pevnosti rytířů, pánů i vévodů. Jako svíce ve tmě oddělují nudný svět vlekařů a hoteliérů od světa nočních stezek, ohromných tajných míst a nepoznaných zázraků i hrůz.

  • 5.2. 2018 - spuštění webu
  • 8.2. - zveřejnění další skupiny postav
  • 15.2. - zveřejnění další skupiny postav
  • 22.2. - zveřejnění další skupiny postav
  • 8.3. - začátek přihlašování
  • 11.10.-14.10. - betatest
  • 1.11. - 4.11. - první běh hry
  • 8.11. - 11.11. - druhý běh hry

“Pane, dovolte mi, abych byl tím, kdo doprovodí vaši dceru na výpravě k posvátnému prameni,“ pronese mladý rytíř klečící uprostřed prostorné síně.
“Manželi, dobře víš, že už tě několikrát zklamal, nedovol mu aby dostal na starosti tak důležitý úkol,” pronese tichým hlasem žena pána, šeptajíc mu zpoza trůnu.
A pak se mu do druhého ucha ozve druhý hlas, hlas stařeny.

“Můj pane, proč tvá žena trvá na tom, aby tento mladý a pohledný rytíř zůstával na hradě? Víš dobře, co vše se odehrává za dveřmi v jejich komnatách? Ten muž ti dobře slouží a těžko najdeš spolehlivějšího, který by tvou dceru doprovázel.”

Zpěvy rytířské vás vezmou na Šumavu.

Ale ne na tu nudnou, kam se jedete válet k Lipnu a projít se po několika krotkých kopcích.
Vezmeme vás na Šumavu víry, zázraků i beznaděje. Na Šumavu prázdných domů a mýtin, kde již jen několik kamenů prozrazuje přítomnost staré vesnice.  Na Šumavu, jak si ji vysnil Klostermann. Do světa Našinců. Rytířů s revolverem a mečem za pasem, spanilých dam a kouzelných bytostí, kteří žijí mezi námi a ne náhodou jejich společnost odráží tu naši.  
Svět, do kterého vás zveme, nám umožní:

  • Vložit do hry esenci rytířských příběhů - a to i přesto, že nechceme vytvořit larp o historických rytířích. Historie rytířství je pro nás inspirací, nikoliv cílem.
  • Snoubit Artuškovskou legendu s rekvizitami příznačnými moderní době. Vycházíme přitom z děl historických autorů, kteří obdobně jako my zasazovali hrdiny Avalonu do prostředí pro ně současných.
  • Vytvořit esteticky zajímavou hru, v níž lze kreativně pracovat s kostýmy, zbraněmi, vysílačkami i dalšími rekvizitami kombinujícími moderní a pohádkový svět - a umožnit tím intenzivnější prožitek ze soubojů a dalších herních prvků.
  • Protkat příběh odkazy na historii a báje. Ne proto, že bychom chtěli vytvářet naučnou hru, ale pro potěšení a možná krátké zamyšlení.

Jaký svět vás tedy čeká?

Svět rytířských písní. Svět statečných mužů a spanilých dam, kde se dobro střetává se zlem a kde rytířská přísaha neztratila nic ze své závaznosti. Mnozí z rytířů již dávno pod tlakem okolní doby vyměnili ocel za kevlar a pod prsním plátem s erbem nosí maskáčovou blůzu s jehličím vz.60. I lesní běsi se přizpůsobují, a tak je dnes najdete častěji v opuštěném pohraničním řopíku než ve vlhké noře.

Na tvrzi Sychravo přichází čas velkého turnaje, na který se rozličné družiny sjíždí poměřit tradičním způsobem své síly a bojovat o přízeň svých dam. Každá z družin, každý jeden rytíř, dáma, Ctihodná i kdokoliv další si ale nesou vlastní břímě a stejně jako jsou neklidná jejich srdce, je neklidné i okolí Sychrava. Družiny obrněných bojovníků proto z Tvrze vyráží na výpravy, kde tvrdě bojují o každou zbývající mez svého kdysi pyšného panství.

V ranách ho pálil jed z primitivních oštěpů a krve mu rychle ubývalo.
Chtěl to vzdát. Chtěl utéct a vrátit se domů, ke své milé, přátelům a pánovi, který potřeboval jeho rady. Chtěl žít. Ale žít s vědomím, že zklamal? S vědomím ostudy a opovržení ostatních?
Sevřel meč a vystřelil tři červené světlice. Rarachům jimi vzkázal, že je právě zde a ještě připraven se bít. Bratrům jimi vzkázal, že na něj nemají čekat a nesmí na něj zapomenout.

Zpěvy rytířské jsou akční fantasy pohádka určená pro 30 - 35 hráčů. Pro hru je klíčová atmosféra podzimu, vyprávění příběhů, které nejsou pro hráče zcela uzavřené (hráč v hrubých obrysech ví, co ho čeká a přizpůsobuje si hru dle vlastní vůle) a fyzičnost hry. Všechny postavy jsou vytvořeny organizátory a mají danou minulost, výchozí vztahy a hlavní témata svých příběhů. Jak se však jejich příběhy budou odvíjet, necháváme v rukou hráčů, kterým dáme velký prostor pro rozhodování, kam chtějí své postavy směřovat a plnou volnost v jejich volbách.
Hra není historická a nejedná se o reenactment žádného historického období.

 

Tíseň

Zastavil se v běhu. Byl sám. Okolí kolem něj bylo stále smáčeno deštěm - a do úsvitu zbývaly podle jeho digitálek aspoň dvě hodiny. Stiskl rty.
"Neboj se”, zašeptal hlas jeho milé, Markéty. Té, kterou pohřbili před dvěma týdny.

I ti největší hrdinové si s sebou obvykle nesou své břímě představující konflikt či neštěstí, které je postihlo. V naší hře tomu nebude jinak. Každá postava čelí své tísni, která se prolíná celým jejím příběhem a je na každém z hráčů, jak se s ní vypořádá a jakým způsobem ji na konci svého příběhu uzavře. Od organizátorů dostanete pouze krátký přehled toho, jaké obecné zvraty vaši postavu čekají a případně, jestli můžete čekat smrt obzvláště brzy.
Typickou tísní pro naší hru by byl Tristanův konflikt mezi láskou a věrností svému pánu. To, že je takto do začátku definován jeho hlavní problém neříká ani jak se má problém vyřešit, ani kam má hráč svou hru směřovat: jen, že ho musí uzavřít. Budeme se také snažit, aby hra ve svém přirozeném plynutí přinesla vždy alespoň dva významnější zvraty, které vám dají možnost nového náhledu na situaci.

Atmosféra

“Plamen,” ozvalo se praskavě z vysílačky. “Plamen!!!” vykřikli všichni jako jeden muž. To byl jejich signál: pak noc prozářil paprsek reflektoru a rytíři konečně spatřili tváři zrůdy, které čelili. Nesena na dvanácti ohavných nohách vypadala ve světle posvěceného reflektoru tvář ženy až přízračně krásně.
Asi dvě sekundy. Pak se začala škvařit a monstrum vyrazilo proti nim.

Nostalgie, barevné listí, vůně ohně, mlha, chuť pečených jablek. Atmosféra podzimu na pohádkové tvrzi zasazené do dnešní doby je pro hru zásadním prvkem a bude vnímatelná všemi smysly - skrz výtvarné pojetí, hudbu, vůni i dotyk.

Ve hře záměrně snoubíme pohádkové motivy a prvky moderní doby. Družiny rytířů v odřených kovových zbrojích doplněných kevlarem a malovanými štíty bojující proti nočním monstrům kopími, pistolemi a za pomoci světlometů - ano, i takový vizuál chceme vytvořit. Chceme vytvořit prostředí, ze kterého dýchá hrdinství, boj dobra se zlem a dávné příběhy.

 

Boj

Úder palice ho srazil na kolena. Jeho hlava třeštila a i přes helmu mu síla úderu téměř zlomila vaz - když padal, žehnal si, jak chytře si vypodložil záda páteřákem. Půlobra teď viděl dvojmo, ale v nesmírném detailu. Zkažené a často vyražené zuby, zoufalé zbytky vlasů, nádory na krku i každou linii tetování na hrudi. Zaměřil se na místo těsně nad levou bradavkou, kde se umělci povedlo celkem obstojně vyhotovit káně v letu.
Druhý úder palice ho srazil tváří do vřesoviště. Uvědomil si, že ztratil vládu nad tělem a jestli přijde třetí, záleží jen na pohotovosti jeho spolubojovníků.
Čekal a dýchal vůni vřesovišť.

Ozbrojené střety budou u bojujících postav tvořit podstatnou náplň hry. K boji budeme užívat měkčené repliky chladných zbraní a akustické palné zbraně. Zbraně a ochranné odění rytířů bude uzpůsobené tvrdšímu pojetí boje. Všichni bojovníci budou proto do střetů nosit minimálně přilbu a ochranu trupu. S tvrdostí boje a určitou fyzickou náročností je důležité počítat. Pokud si nejste jisti, zdali je víkend ve zbroji pro vás to pravé, zvažte raději nebojovou postavu.

Role a gender

Bez zájmu si ho změřila  pohledem a pokračovala ve zkoumání rytířů, kteří se zakrátko měli stát jeho soupeři. Na Karla Ignáce se dokonce i usmála.
Miloval ji již tři roky. Před třemi lety jí přísahal svou rytířskou a věrnou lásku. Při každém jednom milování na ni oddaně myslel a ona mu teď nedá ani úsměv?
Inu, když nedá, zaslouží si ho. Dnes musí zvítězit. Sklopil hledí a potěžkal meč i štít. A pokud snad ne dnes, tak příští rok.

Ve světě naší hry jsou úlohy mužů a žen jasně vymezeny. Muži bojují a prokazují své odhodlání a čest. Ženy jsou nositelkami tradic, jejich vliv je velký hlavně u dvora a pěstují uhlazenost, eleganci a ovlivňují muže nepřímo. Zvláštní postavení pak mají Ctihodné, které jsou zasvěceny Bohu a konají zázraky.

Tento bipolární, až přehnaně archetypální sexistický svět, je naším autorským záměrem. Není nicméně naším záměrem nijak limitovat, kdo může hrát kterou postavu a silně podporujeme crossgender hraní rolí. Hráčka-žena se tedy může přihlásit o roli rytíře-muže a stejně tak hráč-muž může hrát abatyši-ženu.
Krom toho bude ve hře zvláštní skupina rytířů-zvířat. Tito hráči budou nosit přes obličeje zvířecí masky a neřeší se u nich, zdali je zvíře pohlaví ženského či mužského. Pro postavy-lidi je to zkrátka “rytíř, zvíře”, a už neřeší jakého je pohlaví.
Ve hře pak sice hraje velikou roli romantika, ale hra je velmi kurtoazní v míře fyzického kontaktu při jejím odehrávání. Můžete očekávat polibek ruky či zvednutý závoj, ale nic víc se ve hře zkrátka neděje.

Skupiny

Postavy jsou rozděleny do několika skupin, které jsou jim něčím jako rodinou. Společně prožili poslední léta, překonali mnoho dobrého i zlého a navzájem je k sobě pojí důležité vztahy. 
Současně mají všechny postavy i vazby mimo svojí skupinu - včetně pozitivních. Snažíme se, aby celá hra byla důkladně propojená. To, v čem jsou družiny důležité, je postavení v turnaji a také jsou základní jednotkou pro bojové akce. Občas se stane, že někam vyrazí družin vícero - k náhodnému míšení ale docházet nebude.​

Skupiny vám budeme představovat postupně vždy rozsáhlejším vstupním textem a sadou medailonků k němu. Začneme od nejmenší skupiny a postupně se dostaneme až k té největší: a třeba po cestě načerpáte dost informací o nastavení a atmosféře světa hry. Každý medailonek je také uvozen, občas mírně upraveným, citátem z nějakého oblíbeného rytířského románu, od Artušovy smrti po Tristana a Isoldu či Legendu o Meluzíně.
Všechny skupiny budou plně uveřejněné před začátkem přihlašování.

 

Skupiny vám budeme představovat postupně vždy rozsáhlejším vstupním textem a sadou medailonků k němu. Začneme od nejmenší skupiny a postupně se dostaneme až k té největší: a třeba po cestě načerpáte dost informací o nastavení a atmosféře světa hry. Každý medailonek je také uvozen, občas mírně upraveným, citátem z nějakého oblíbeného rytířského románu, od Artušovy smrti po Tristana a Isoldu či Legendu o Meluzíně.

Všechny skupiny budou plně uveřejněné před začátkem přihlašování.

 

Družina rytíře kapitána Jana Valeriána z Lipové

Každý kraj má své hrdiny, každý kraj má svou minulost a každý pán kraje byl někdy prostým rytířem a měl svou družinu. Obzvláště výjimečnou družinu tak měl před mnoha lety, někdy na začátku let devadesátých, pán Albert Tomáš ze Sychrava, dnešní vládce nad tvrzí Sychravo. Jan Valerián z Lipové byl jeho nejbližším pobočníkem a kam přišel, dokázal přinést veselou mysl a zaplašit i ten nejhorší strach. Karel Ignác ze Sychrava, Albertův mladší bratranec, byl snad nejsilnějším z válečníků, který kraj znal - sám se dokázal postavit do cesty rozběsněnému předvoji rarachů a nebyl turnaj, ve kterém by se neumístil na předních pozicích. A Medjed? Medjed sloužil na Sychravu desítky let jako nejposlednější sluha, ale když se Albert Tomáš oženil, daroval mu jako svému dobrému příteli svobodu.

Ale čas šel dál. Albert Tomáš se stal pánem Sychrava, měl nádhernou veselku a své tři přátele dobře pohostil. Žili pak dále poblíž jeho dvora a život byl dobrý. Lidé se rodili a umírali, písně se zpívaly, byly tkány nové příběhy. 

Až do osudné noci před deseti lety. V předvečer slavného podzimního turnaje vykázal Albert Tomáš ze Sychrava svého vlastního syna Martina Jana za okolností dodnes neznámých. Martin Jan ale neodešel sám. K jeho bloudění po Šumavě se přidali Medjed, Karel Ignác i Jan Valerián. A příběhy o jejich dobrodružstvích občas dosáhly až na Sychravo: o tom, jak probudili draka Maxmiliána z jeho stoletého spánku a doprovodili ho na Farmu. O tom, jak zabránili rozšíření upírů na Modravě nebo o tom, jak našli celé nové kusy Šumavy. A samozřejmě hlavně o tom, kterak byli prvními rytíři kteří našli Lid Dlouhého Jezera a navázali s nimi vztahy, za což si zasloužili osobní vyznamenání od velkovévody Viléma II.
Hrdinové dávných příběhů i současných povídaček se tak konečně vrací domů. Jaké je čeká přivítání?

(písnička)

Postavy

Rytíř kapitán Jan Valerián z Lipové

„Proč se směješ?" zeptal se démon a zasekl dráp do rytířovy hrudi.
„Směji se proto, že to tak Pán chce. Směji se proto, že život je dobrý. Směji se proto, že jsi vstoupil do mého kruhu a jsi v mé moci. Teď se vrať odkud jsi přišel!”

Někteří rytíři vítězí silou paží, někteří nepřekonatelnou bystrostí či hbitostí a někteří zkrátka přežijí. Silou Jana Valeriána je víra - nejen ta v Krista, ale také v to, že ráno vyjde světlo, že každá situace může mít dobrý konec a že žádný úsměv není nazbyt. Ne snad, že by zaostával v boji či nedokázal připravit chytrou léčku: stále je jedním z nejzkušenějších bojovníků na panství a mužem, který přežil desítky dobrodružství.
Jeho toulavá povaha mu přinesla přátele na mnoha panstvích a mezi mnoha bytostmi Šumavy. Zpět na Sychravo se ale vrací tak trochu jako cizinec a tak trochu jako žijící legenda - jak ale může člověk vůbec dostát tak vysokým závazkům? Jak může nezklamat? 

Rytíř Medjed

„Ale mnozí nechápali, proč se k trestu tak krutému zavazuje dobrovolně. Ptali se ho rytíři i baroni, jestli snad svého pána miluje tak málo. 
On jim na to odvětil, že ho miluje tak moc, že sám přijme jeho spravedlnost.”

Medjed má z družiny s Tomášem Albertem možná nejosobnější vztah. Když se připlazil na Sychravo a prosil o azyl, musel mnoho let prokazovat svou užitečnost tvrdou prací. A když bylo Tomáši Albertovi 6 let, dostal Medjeda jako osobního sluhu, strážce a hračku. S jiným pánem by to byla léta nejhoršího ponížení, ale Medjed se brzy stal nejen sluhou a věcí k obejmutí a poňuchňání (což měl dovoleno vždy jen a jen Tomáš Albert, jinému by Medjed ruku uhryzl), ale i rádcem a snad i přítelem. 

Nikdy nečekal, že dostane svobodu. Přesto s ní vždy zacházel velmi uměřeně: zůstal u dvora, získal titul rytíře a stál vždy pevně na straně pánů ze Sychrava. Ne snad, že by jeho povaha byla vždy klidná a přátelská: obzvláště když se noci prodlužují a zima přichází, je protivný, nerudný a dobrých slov má jen pomálu. Od každého jiného než nejbližších přátel ho také dokáží velmi rozčílit nevhodné vtipy: a jeho přátelé si často rádi počkají, než vtipálka Medjed po zemi protáhne a až poté se do věci vloží.

Karel Ignác ze Sychrava

„Ha, tu stojí rytíř, který z lásky k panu Lancelotovi podstoupí s vámi boj.”
A skutečně zabil dva jednou píkou a deset palachem.

Říká se, že Karel Ignác měl být sám pánem tvrze, ale poklekl před svým bratrancem a odevzdal vládu nad krajem Albertu Tomášovi.  A aby nebylo žádných pochyb, prohlásil sám sebe jeho prvním služebníkem. “A je vůbec čemu se divit”?, ptají se ti, kdo ví, čím vším si Karel prošel.
A čekala je veliká dobrodružství. Co Karlovi chybělo v ambicích, doháněl silou paží a hbitostí těla. Ještě když mu nebylo ani patnáct, vyhrál svůj první turnaj a to tak, že svého nepřítele zcela zesměšnil a zranil tak, že musel měsíc ležet se zlomenými žebry, zlomenou rukou a tisícem dalších oděrek. A tak i rovnou našel přítele na celý život: poraženým ve finále byl Jan Valerián. Společně tak celá družina konala hrdinské činy a dospívala. Karel Ignác sice necestoval zdaleka tolik jako Jan Valerián, ale narozdíl od Medjeda občas i Sychravo opustil: jednou na delší dobu, odešel s tím, že si také najde ženu. Vrátil se sám a s chandrou tak silnou, že se prý dodnes zcela nerozpustila.
Jeho návrat domů znamená mnohé: možná otevření starých ran, možná usmíření. Ale určitě přidělalo trochu starostí soutěžícím v turnaji, protože právě Karel Ignác nese znaky šampiona družiny a bude to Karel Ignác, kdo bude bojovat v turnaji.

 

Martin Jan

“A teď,” řekl král obrátiv se na Merlina,  “pověz nám, Merline, zda tento mladíček bude dobrým rytířem.”  
“Bude, pane, protože je potomkem nejlepšího muže, který kdy žil na světě a v jeho žilách proudí královská krev.”

Martin Jan se narodil do prvního manželství pána Alberta Tomáše ze Sychrava. Velmi, velmi těžce nesl ztrátu matky i příchod nové ženy na panství a od mala rozděloval své okolí. Jedni ho milovali pro jeho bystrost a pro sladkost jeho pozornosti - i té poslední kuchařce si vzpomněl přinést květiny a nikdy nezapomněl zbrojnošům popřát dobré noci na hlídce, ať byl v jakémkoliv věku. To bylo při jeho dobrých dnech: leč s pubertou dobrých dnů ubývalo a uhrovitý mladík odmlouval, nadával a přikazoval čím dál častěji. Když ho otec vykázal z tvrze, lidem na Sychravu se prý ulevilo.
Až když něco ztratíme si ale často uvědomíme, jak to pro nás bylo důležité. Na Martina Jana se vzpomínalo po čase již jen v dobrém a když dorazily první příběhy o roztodivných výpravách a bojích družiny, začali se potají nižší šlechtici a služebnictvo těšit na návrat mladého pána.

Družina Slavomíra Markvarta z Želnavy

Po odchodu Martina Jana a tří rytířů kolem něj bylo na tvrzi Tomáše Alberta smutno jen krátce. Mohli povstat noví hrdinové - a nejvýše z nich stál Slavomír Markvart z Želnavy. Slavomír Markvart vždy šel tam, kam ho Tomáš Albert poslal, vždy kráčel s hlavou vztyčenou do první linie. Jeho kariéru mu mohli mnozí závidět: narodil se jako syn nejobyčejnějšího správce kempu a na tvrzi prvně jen přikládal do ohně a pomáhal v kuchyni. Na jedné ze svých cest domů se ale jako dvanáctiletý chlapec sám střetl s podrážděným jezevčím běsem - a zvítězil. Jako šestnáctiletý se stal rytířem a ve svých dvaceti pěti letech byl rytířem kapitánem. A jeho družina se stala útočištěm pro ty, kteří chtěli dokázat svou cenu i přes často nižší původ.
A to se povedlo na mnohokrát. Nejedno doupě rarachů bylo vypáleno, nejedna pohraniční pevnůstka navrácena pod vládu Tomáše Alberta a sály Tomáše Alberta dosud zdobí poklady, které se povedlo rytířům Slavomíra Markvarta přinést.
A jaké byly mezi nimi vztahy! “Povinnost, čest a bratrství” bylo vždy jejich heslem a žádný ze Slavomírových rytířů neváhal podstoupit jakékoliv riziko ve jménu svého rytíře kapitána a Slavomír se vždy uctivě sklonil před moudrostí svého pána Tomáše Alberta.
Snad právě proto pán Sychrava vybral před několika měsíci tuto družinu, aby zachránila Jasmínu, dívku zakletou mezi nejpichlavějším trním. Jasmínu vyvolil Tomáš Albert jako ženu pro Šejdíře, bývalého rytíře, který při  záchraně tvrze ztratil svoji rytířskou čest. Ale o jeho strastech jindy.
Družina se vrátila. Nic ale netrvá věčně a i Slavomíra Markvarta někdy muselo opustit štěstí a síla. Teď, když obyvatelé tvrze vidí jenom unavené družiníky kráčet bez svého rytíře kapitána, ještě není jasné co se stalo. Ale podle černých pásek na jejich štítech a oděvech není moc o čem pochybovat: Slavomír Markvart padl.  
Smutek ale neomlouvá z turnaje ani z dalších povinností. Vůdce bude oplakán, vůdce bude uctěn a jeho příběh bude zapsán. Služba trvá.

(písnička)

Postavy

Ctibor Čeněk z Modravy

„Pane Dinadane," řekl pan Tristan, „v životě mě žádný rytíř nenazval zbabělcem, krom vás. Vězte, že já se zbabělcem necítím, i když mě pan Lancelot srazil z koně, neboť on je rytíř nejlepší. S ním si věru neporadí nikdo. A proto, že je takový milostivý a velkodušný, nemá mezi rytíři obdoby."

Štít šampiona družiny sklesle a zasmušile nese pan Ctibor Čeněk z Modravy. Rytíř, který byl Slavomíru Markvartovi důvěrníkem a přes svůj vyšší věk i dobrým přítelem. Zkušený bojovník, který si dokázal uchovat vynikající formu a který se v boji prý nikdy nerozčílí. Říká se o něm, že nezná strach: a někteří dodávají, že je příliš prostý na to, aby se o něco bál, jiní zase se smutkem vysvětlí, že muž, který nemá co ztratit, se nemá o co bát. A skutečně: Ctibor Čeněk je nejmladší z mnoha dětí a strýcem snad desítek dětí, ale sám se nikdy neoženil, nic nevybudoval. 

Turnaj měl být možná jeho poslední zavýsknutím, poslední šancí ukázat světu, že za něco stojí a silou paží zaujmout nějaké hodné, milé děvče. Teď? Ať učiní cokoliv, vždy bude bojovat jako pohrobek Slavomíra Markvarta, vždy zastíní tragédie každý jeho úspěch. A těch starostí - kdo jiný než Ctibor Čeněk by se měl postarat o důstojné vypořádání všech Slavomírových světských záležitostí, kdo jiný by měl stisknout ruku Slavomírově vdově a říct jí tu těžkou novinu?

Ctihodná Kunhuta

„Ježíši, nepovažuj za hřích, jestli pomohu tomuto mužovi, protože vidím, že to vskutku potřebuje.”

Ctihodné sestry provází rytíře odnepaměti. Poskytují naději tam, kde rytíř smutní, obvazy a kvalitní léky, když rytíř umdlévá a jsou zrůdy, kterým dokáže čelit nejlépe právě ony, ženy beze zbraní, zato s rukama schopnýma dělat zázraky.
A Kunhuta je ze ctihodných sester jedna z nejoblíbenějších. Mladá, milá žena s tichým hlasem a nesmírnou touhou po dobrodružství, žena, která tráví více času na cestách než leckterý rytíř. A na jejím těle je to vidět na první pohled: nos zlomený na několikrát, kdysi hladká tvář pokryta jizvami a zbytky spáleniny, prsty které už několikrát někdo přelámal. 
A přesto dokážou její prsty stejně hbitě posouvat růženec, stejně hbitě zavázat obvaz či provést exorcismus. Kunhuta si musí velmi dobře uvědomovat, že ji její služba brzy pohltí a zahubí. Přesto stále kráčí po stejné cestě. 

Matěj Zachariáš z Prachatic

„Vznešení páni, děkuji vám, že jste se mnou přišli do této krajiny. Bohužel, přišli jsme pozdě a toho nepřestanu litovat dokud budu živý. Leč proti smrti je člověk bezmocný.”

Matěj Zachariáš od mala toužil po velkých dobrodružstvích, zabíjení stvůr a slávě. Když se poprvé vydal do bitvy, byl opojen romantickými představami hrdinských skutků. Od té doby již uplynulo mnoho vody, Matěj prožil nejedno dobrodružství a prošel ty nejtmavší kouty Šumavy. Nic z toho mu však nepřineslo klid. Co začalo jako touha po slávě se časem změnilo ve stesk po něčem, co nemohl získat: svět kolem něj se měnil, jeho přátelé umírali a on sám stárnul. Na narozeninovém dortu by napočítal sotva padesát svíc, ale v srdci a očích je jedním z nejstarších rytířů.
Snad jako by byl prokletý! Za svůj život je již v sedmé družině: a žádná z těch minulých nedopadla slavně, z žádné z těch minulých nezbylo příliš. Sám tančil na pokraji smrti několikrát, ležel týdny v horečkách i bojoval se zanícenými zraněními či se sám vracel, krok za krokem a se zlomenou nohou i polámanými žebry z misí hluboko na neprozkoumaném území. Přežil. Víc než přežívání snad pro něj mohla být až družina Slavomíra Markvarta, družina, do které si ho sám Slavomír vyvolil i přes jeho pověst smolného rytíře - sedm let s ní strávil, a sedmého roku byl Slavomír ztracen. 
Nejsmolnější z rytířů, Matěj řečený Sýček, se bude muset postavit vlastním démonům i smrti samotné. Zvítězí?

Jasmína

„Ústa z jeřabin 
Paže z břečťanu máš 
To mě zabije 
Já už nevstanu 
Oči z oblázků 
Vlasy ze vřesu 
To mě zabije 
To si odnesu“

O Jasmíně se na Sychravu vyprávěly legendy. Měla být snad před rokem, snad před deseti lety uvězněna a zakleta mezi tisícem trnů, střežena podivnými strážci a držena kouzelnou mocí před světem. Když na Sychravo přinesli její portrét, nechal ho Tomáš Albert vyvěsit jako připomínku toho, že krása nemusí vždy ženě přinést štěstí.
A když Šejdíř ztratil při záchraně Sychrava své původní jméno a svoji rytířskou čest, slitoval se nad ním alespoň Tomáš Albert a slíbil, že mu za jeho dosavadní zásluhy nechá přivést ženu. A Šejdíř zahrál a zazpíval nejsmutnější píseň, kterou od něj kdy kdo slyšel, píseň o tom jak moc touží jeho duše i tělo po setkání se zakletou Jasmínou. A Tomáš Albert vyslal družinu Slavomíra Markvarta.
Kdo ale čekal, že se vrátí křehká dívka s pohledem raněné laně z obrazu, možná by se trochu pomýlil. Jasmína je krásná a Jasmína je křehká: její šat a její výbava ale jasně říkají, že Jasmína je také čarodějnice. To samo o sobě není nic špatného - ale jaká další tajemství může ještě dívka z obrazu skrývat? Její spanilá tvář je dobrou zprávou pro muže z tvrze a obzvlášť pro Šejdíře. Co ale její příjezd bude znamenat pro ženy, to se ještě uvidí.

František

„Jeho kabát byl jednoduše, ale čistě vyspravený. Jeho obydlí prosté, ale účelné. Jeho puška dobře naolejována - a jeho oči hleděly z nesmírné hlubiny.“

Jasmína není jediný, kdo přibyl do družiny Slavomíra Markvarta po cestě. František není rytíř, ale podle jeho odění dobře ozbrojeného zálesáka se v okolí vyzná a dokáže přežít nějakou dobu v lesích: minimálně tomu odpovídá množství zbraní, pro každou situaci alespoň jedna viditelná a těžko říct, kolik schovaných.
Co ale upoutá na první pohled není ani jeho výzbroj, ani jeho odění či lehkost s jakou vede skupinu lesy. Jeho ruce i tvář jsou pokryté obvazy, zpod kterých pomalu ale jistě prosakuje krev - či něco ještě horšího. Jakého stopaře si to rytíři přivedli a jakou cenu budou muset zaplatit za jeho služby?

Vít Lukáš ze Sněžné

"Zde stojím a nemohu jinak, neb mi bylo ukřivděno."

Sněžná je opevněná stanice dnes těsně za hranicí sychravského panství. Dříve patřila přímo pánům ze Sychrava, ale při nástupu Alberta Tomáše byla vyměněna s pánem ze Slatiny za věž Blata. Život na Sněžné nebyl jednoduchý: dlouhé vzdálenosti k dalším osadám učinili její lid samostatný a uvyklí cestovat směrem na Slatiny i Sychravo jen výjimečně. 
Poloha vysoko na kopcích jí dala obrannou výhodu, ale její lid sdíral chlad i vítr o to víc. Z jedné strany pak sousedí s dlouhým pásem dávno opuštěných lesů, které se svažují až k proklatému Lipnu a právě skrze ně přicházejí často dlouhé průvody rarachů. Její území zahrnuje i stará vřesoviště, kde mají nadvládu síly starší než tvrze Rožmberků. Samozřejmě, každá jedna osada rytířů to má těžké.
Vít Lukáš je ale přímo ztělesním jejího osudu. Narodil se jako pohrobek, správu stanice tehdy svěřil ještě starý pán Sychrava Patrik do rukou jeho matky Anežky jako regentky. Byla to výjimečná žena: zbraň samozřejmě nikdy nepozvedla, ale její vytrvalost a schopnost dát důvěru vždy těm nejlepším mužům dokázala zajistit přežití Sněžné. Vít Lukáš vyrůstal jako ideální rytíř: prvního nepřítele srazil k zemi když mu bylo 14. Když dosáhl dvacítky, očekávalo se, že bude dle nepsaného zvyku také pověřen správcováním Sněžné, byť nárok na to žádný nemá. Pán ze Slatin ale rozhodl po poradě se Ctihodnými, že Vít Lukáš ještě počká. To bylo loni.
Vše změnila letošní zima. Tehdy přijel Vít Lukáš na Sychravo s malým doprovodem a naléhavě se domáhal Alberta Tomáše a jeho pomoci, ten ho ale oslyšel. Vít se vrátil domů jen se dvěma dobrovolníky navíc a třemi bednami munice.
O týden později Sněžná jen s pomocí Otce na nebesích a Matky Šumavy přežila největší nájezd rarachů v generaci. Anežka ze Sněžné zemřela a Vít Lukáš se objevil na Sychravu až o celé měsíce později jako rytíř v družině rytíře kapitána Markvarta z Želnavy. Poznali ho ale z prvu jen dle zbroje: jeho krásná tvář byla zestárlá a zjizvená, k jeho ústům stále připoután podivný dýchací přístroj. 
Říká se o něm, že složil tři přísahy - a teprve až je naplní, bude ochoten přijmout od pána ze Slatiny místo správce Sněžné.

Družina rytíře kapitána Jana Sladkého z Hojsovy Stráže

Za některými družinami nestojí dlouhý příběh a slavné zkazky o jejich společné činnosti pro Rožmberky. Družina, kterou přivedl rytíř kapitán Jan Sladký, je družinou podivnou: ozbrojenci se zvířecími těly, kteří vesměs ještě před velmi krátkou dobou sloužili jiným pánům. Jen výložky, které Janu Sladkému věnoval sám vévoda z Frymburku, jim otevřou dveře tvrze, jen přirozená pohostinnost rytířů a zvyky slavného turnaje jim zde umožní zůstat.
Proč ale přišli? Získat si ostruhy, navázat vztahy s novými spolubojovníky? Chvástat se silou svých nelidských paží v turnaji? Nebo jim snad sám pan vévoda dal nějaký velký úkol?

O historii soužití mezi Našinci a zvířaty se můžete dočíst zde.

Rytíř kapitán Jan Sladký z Hojsovy Stráže

„I nechybělo mnoho, aby mě zabili. Leč s boží pomocí jsem překazil zradu a zlobu.”

Velitel jednotky a jeden z nejzkušenějších bojovníků na Šumavě celkově. Jan Sladký pochází z dlouhé linie strážců českých hranic: jeho rod stál na stráži minimálně od konce sedmnáctého století. A jako strážci se neptali, pro koho hranici hlídají. Byli na stráži, když se blížil Turek či Prus, zajišťovali, že do habsburských zemí projdou jen pozvaní a nikdo nešidí při pašování brizilu a když vznikla republika, zajistili její hranice. Když přišla mobilizace, obsadili řopíky a čekali na nejhorší - a když později ostnatý drát obehnal socialistickou republiku, hlídali dál hranici.
Jan Sladký některé rodové tradice porušil. Po světě chodí se skutečnou psí hlavou, kvůli které byl také jako mladý krátce zavřen do Obory. Zažil válku s Prahou a když se ustanovila Farma, přidal se k jejím strážcům. Dvacet let stoupal vzhůru, až se stal jedním z nejvyšších vojenských velitelů Farmy. A pak, možná poprvé v dlouhé historii jeho rodu, opustil svou službu a s ním i jeho nejvěrnější. Na několik týdnů se ztratil - a znovu se objevil až jako rytíř kapitán vévody z Frymburku.

Zmejko

„Bože, dej, ať se smířím s tím, co změnit nemohu. Bože, dej, ať změním to, co změnit mohu. Bože, dej, ať jedno od druhého rozeznám.“

Zmejko by na první dojem snadno prošel jako člověk: jeho tělo halí dlouhá kutna a tvář zakrývá kápě. Ale jeho příchod s družinou Jana Sladkého nenechal nikoho na pochybách. Když se z kutny vynořila helma a z helmy šupinatá tvář, když se ukázalo jak nestvůrně zkroucené jsou ruce, které drží mohutné válečné kladivo, nebylo pochyb o tom, jakého rodu Zmejko je.
Zvířecí mnich, či snad dokonce kněz, je pro Rožmberky rozhodně překvapením. O víře si rytíři a zvířata nepovídají zase tak často -  zatímco každý jeden z rytířů je dobrým a oddaným křesťanem a má v úctě všechny svaté, Matku Boží a samozřejmě i Matku Šumavu, zvířata jsou mnohem různorodější a najdeme mezi nimi vše od dobrých křesťanů po úplné neznabohy a pohany. Zmejka ale nikdo nezná, nikdo o něm neslyšel a nikdo o něm nemůže říct dobrého slova. Ctihodné sestry a další ale nahlas přemýšlejí nad jednou věcí: jedná se o zvíře, které bylo nadáno darem víry a povinností kněžství? Či se jedná o člověka, který byl za nějaký obzvláště hrozný čin proklet a sražen do odporné hadí podoby?

Rysák

„...a ve tmě kosti bříz,
o které jsi svými žebry,
křís a zase křís,
svitl bílý bok a skok,
a opět skok! ”

Některá zvířata mají divokost prostě v krvi a Rysák - to je specifický případ i na jejich poměry. Ne, že by náhodně útočil na všechno, co jde kolem. Jeho oči jsou ale oči lovce, který si každého přeměří, zjevně pohlédne na jeho slabá místa a hned se rozmyslí, jak by ho mohl srazit k zemi, zarazit nůž mezi jeho žebra a ostrými zuby a drápy trhat jeho maso. A pak se usměje, oblízne a slušně poprosí o misku kaše a možná trochu masa. Roztomilá kočka, sametový vrah.
O jeho mládí někteří slyšeli. Jeho opatrovníkem a vychovatelem prý byl sám Jezevec, ale jak se stalo, že ho vychovával, to si nikdo nepamatuje. Ví se jen, že ta výchova neskončila nejlépe: Jezevec a Rysák byli rozděleni a Rysák skončil v jedné z Obor. A tam tehdy mladičký rysáček prospíval. Přežil. Zabíjel. Mohutněl a získal si reputaci lovce, který se dokázal občas postavit i papalášům, kteří si přijeli do Obory zastřílet. Když byly osvobozovány Obory, ostatní zvířata sama Rysáka svázala a vypouštěla ho jen do bitev. Co dělal na Farmě a jestli tam vůbec byl, ví jen ostatní zvířata.
A přes to všechno je na Rysákovi něco zvláštního, něco nového. Není to jenom zjevné a nekonečné škádlení a rivalita s Kokem. Není to jenom jeho mlčení a odstup od Jezevce, ani jeho zjevná oddanost Sladkému. Rysák se už umí i ztišit a pomalu naslouchat Zmejkovu syčení či podepřít Kozlowského, když to ten zrovna potřebuje. Rysák si pečlivě čistí svůj kabát a zbroj a každým detailem svého úboru se snaží říct, že je dobrým panošem a možná brzy i rytířem. Dokáže Rysák vystoupit ze svého stínu lesního běsa?

Koko

„Jen my pořád stojíme
Jak ty blbý ovce
A čumíme čumíme
Jak to jde s náma z kopce
Ve svých prázdných palicích
Hledáme trochu světla
Trochu světla v temnotách
A lidskýho tepla”

Koko není povahou zdejší. Když se po válce lámal chleba, Kokův fotr se postavil dost jasně na stranu revoluce a Triumvirátu a šel budovat lepší svět. Pořídil rodině krytí a všechno šlo dobře. A pak Koko vyrostl - a co začalo jako drobné pití, poslouchání nevhodný muziky a taková ta běžná puberťácká rebélie, se brzo zvrhlo v totální rozkol rodinný i politický. Koko byl viděn slavit s kurvama, zvracet u paty sochy Stalina, pokusil se ukrást nabalzamovanýho Gottwalda a vlámal se do rozhlasu s cílem obohatit vlny rozhlasu o Sex Pistols a hity svojí kapely Kokonauti. Pecky jako “Šukáme zdechlý víly”, “Remek, Remek, kriplů předek” či “Bajaja je píčus a komouš” bohužel v éteru nikdy nezazněly - tehdy Koko dostal opravdu a pořádně přes hubu. Z policejní akademie ho vyhodili a jeho další život už vypadal dost jinak: potácel se po ulicích, chlastal, nosil bedny na ilegálních koncertech a čím víc dostával přes hubu a ztrácel prachy a kontakty, tím víc ztrácel krytí. Když přišla revoluce, Koko slavil na ulicích a zrovna, když byl král Dobromysl uváděn ve své komnaty, drhnul struny se svou verzí vypalovačky “O králi a klaunovi”. A zatímco se všichni radovali, Koka sbalili noví fízlové a jako zvíře bez krytí a syn komunistického hodnostáře jel rovnou do Obory. Trochu ho to nasralo.
V Oboře to neměl snadný. Ne, že by se ho něco snažilo zabít, ale jeho schopnost lovit nebo zařídit si jídlo jinak než objednávkou v hospodě či gurmánským přebráním popelnice byla spíš nulová. Musel se spoléhat na pomoc dalších a občasnou zlodějnu, a to ho štvalo. Když přišla další válka a revoluce, Koko vyrazil vpřed a dokonce i složil ódu na Rožmberky “Zelený jak tráva, červený jak péro”. Nechytla se. Naopak jako válečník se Koko dost chytil. Léta na ulici a přirozená výdrž a síla z něj udělali obávaného bijce, v manipulaci s lidskými zbraněmi se na zvíře vyznal skvěle a hnala ho jedna nesmírná síla: odpor proti vládcům, který mu kurvili život a brali milovanou svobodu.
Když přišel na Farmu, našel sám sebe. Jel si pořád to svoje, ale našel i povolání, ve kterém mohl být užitečnej a dobrej. Koko se stal jedním z prvních strážců Farmy - a byl mnohem víc policajt než voják. A jako policajt byl sice místy trochu neortodoxní a nikdo by ho nedokázal donutit nějak víc řešit rušení nočního klidu, ale dokázal se u drobných věcí domluvit s každým a u těch velkých problémů zase dokázal být dost nasranej, aby to klaplo. Přibral, usadil se a fungoval s rodinou a dětma.
Pak přišlo povstání včel a něco přecvaklo. Těžko říct, co se pokazilo, ale Koko se jasně postavil za co nejtvrdší potrestání Mášeňky a její party, a když si Sladký serval hodnosti a dal se na odchod, šel Koko s ním. Co nechal za sebou a co ho žene dopředu není úplně jasný. Stejně tak ve skupině zvířat nemá největší přátele: s Rysákem se neustále poměřuje, ze Zmejka má srandu, Sladkýmu občas udělá nějaký naschvál a Kozlowskimu a Jezevci hází hlášku za hláškou.
Najde tady Koko další obrat a nový smysl života jako kdysi na Farmě, nebo se dál bude povalovat životem pod nánosem chlastu?

Kozlowski

„Že ten, kdo se neumí se smrtí usmířit
Neumí ani žít”

Kozlowski je figura, která zaujme na první pohled. Ne nutně vzrůstem (byť jeho masivní rohy pomáhají), ale hlavně výbavou. Na kabátě má zavěšené množství výbušnin, jeho zbraně jsou do jedné vylepšeny speciálními nástavci a kolem něj se line kombinace zápachu síry a naprosto neidentifikovatelných chemikálií. Improvizovaná výbava vycházející z hluboké obeznámenosti s technologiemi a nutnou trochou šílenství mu propůjčuje výhodu v boji, která nahrazuje zjevný nedostatek výcviku a přirozené síly.
Jeho zvláštní vynálezy a domácí zlepšováky také udržují jeho tělo pohromadě. Železná destička na těle, několik provázků a podivná hadička na tváři. Kozlowski přišel na Farmu až v posledních letech a nikdo nedokáže říct odkud, proč a s kým. Pro stráže Farmy zatím jen připravoval výbavu, přebíjel náboje a občas pokoutně flikoval rány. Tím překvapivější bylo, že když Sladký vyrazil z Farmy ven, tak se Kozlowski připojil. Když se s masivní puškou, několika sekáčky a věčně kulhající nohou na rozbitých kopytech začal sunout z Farmy, zaskočil nejen téměř všechna zvířata, ale možná i sám sebe. Jeho cesta ale každopádně musí pokračovat: a podle toho, co občas utrousí, kráčí za pomstou.


Rytíř Jezevec z Blat

„Jdi k slavnému rytířovi tohoto hradu a řekni mu, že přišel potulný rytíř a chce se s ním utkat.”

Rytíři Růže mají ke zvířatům už od společné války proti Praze snad nejbližší vztah ze všech Našinců a často je uvidíte objímat se jako bratrance. Bratrance - ne bratry. Odstup zde stále existuje a služebníci pánů na Krumlově se často štítí nejenom vzhledu, ale i duší a povahy zvířat. Ve zvířecích tělech se často skrývají pokřivené vášně, nekontrolovatelný hněv a nenávist, kterou lze těžko pojmenovat. Nikdo není větším šampionem těchto poklesků než Jezevec, za své zásluhy u Milína pasovaný na rytíře z Blat.
Možná nejstarší ze zvířat, Jezevec bojoval pod mnoha prapory a v ještě více jednotkách, které žádný prapor nemají. Jeho kyrys zdobí medaile mnoha válek a jeho tělo jizvy mnoha bitev - přesto jsou pevné jeho svaly i ocel, kterou je kryje. Léta mu na síle neubraly, nepřidaly mu ale ani kousek moudrosti. Kde jiný jezevec by snad objímal stromy na Vysočině, rytíř z Blat se stále vrhá do pečlivě připravených akcí: ve kterých se chová velmi neplánovaně.
O Jezevci se ví, že je to mrzout a snad nikdy se nesměje - a když, tak z nějakého krutého důvodu. Tím více je znepokojivý jeho smích a radost posledních dní, kdy i po odchodu z Farmy a celou cestu na Sychravo nachází příležitosti k žertíkům.

Družina Laurence Františka z Rejštejna

Družinu vede Laurenc František z Rejštejna. Proslavil se v bitvě u Milína, kdy společně s dalšími osmi rytíři a jejich zbrojnoši a pážaty dokázali zadržet posily pražských tak dlouho, že se zatím zbytek nepřátelské linie zhroutil a i když deset hrdinů svou bitvu o pahorek Věstín prohrálo, museli se Pražané stáhnout. Jen dva přežili - rytíř Laurenc a páže Tomáš. Oba díky tomu, že je nepřátelé považovali za mrtvé.
Z těch dvou se stala nerozlučná dvojice. Laurenc se brzy díky své píli vypracoval na šermíře, kterému není rovno - možná ne nejsilnějšího, ale s mečem proti meči vždy zvítězil. Tomáš pak sice neoplýval žádnou zvláštní bojovou dovedností (byť střílet a bít se dokáže), ale našel jiný dar. Dokázal se rychle učit jazyky, pochopit každý posunek a s každým skvěle vyjít. A zatímco Laurenc často dával najevo svou ušlechtilost, odvahu a dovednost tak moc, že tím proti sobě ostatní popudil, Tomáš po něm dokázal vše uhladit.
Tedy, téměř vše. Laurenc před měsícem rozhněval svého pána: když před tvrzí kvílela bílá paní, přízrak dávných křivd, Laurenc i přes přímý pokyn svého pána nedokázal rychle vyjít ven a přízraku se postavit. O tom, kdo tehdy před tvrz vyšel není vhodné mluvit. O tom, že Laurence opustili dobří rytíři mluvit vhodné je. Z pěti dobrých bojovníků tak najednou v družině byl sám Laurenc a věrný Tomáš.
Čestné je ale říct, že když žena pána tvrze onemocněla, byl to první Laurenc, kdo jakmile selhal paralen i antibiotika, pozvedl meč a pouze s Tomášem a mladičkou Ctihodnou Eliškou vyšel hledat odpověď.

O historii soužití mezi Našinci a zvířaty se můžete dočíst zde.

Členové družiny

Z Tvrze

Rytíř kapitán Laurenc František z Rejštejna

„Ježíš mu ale řekl: „Vrať svůj meč na místo. Všichni, kdo meč berou, mečem padnou.“

Dvacet let Laurenc František z Rejštejna získával čest. Dvacet let bojů, úkolů, šťastného manželství s dobrou paní Alenou, jeden dobrý syn a desítky poražených nepřátel. Ale sláva, a čest obzvláště, jsou nestálé a křehké, jako to nejdražší sklo. Když Laurenc František, legenda mezi šermíři a postrach turnajů, zaváhal při splnění rozkazu svému pánovi a místo něj splnil pokyn jemu podřízený rytíř, ztratil Laurenc František velkou část své cti. Toho dne ho opustili tři spolubojovníci: ten, který šel před tvrz, jehož jméno nadále není. A hlavně Gabriel Dominik z Rejštejna, jeho vlastní syn!
Když odešel Laurenc s Tomášem a Eliškou pro lék, někteří doufali, že to je způsob, jak snadno čestně zemřít. Teď se ale Laurenc k veliké radosti přinejmenším své ženy vrací a s ním velmi, velmi podivný doprovod.

Tomáš ze Stach

„Pokud je čestně možné se boji vyhnout, učiň tak. Pokud musíš udeřit, udeř tvrdě. Není nic mezi tím.“

Tomáš má výjimečný talent v mnoha oblastech. Jazyky, diplomacie, orientace v terénu, etiketa i základní obchodní znalosti patří mezi jeho silné stránky. Jeho nejvyšším talentem je ale nekonečná schopnost dostávat se do problémů.
Problémy měl ve školce, kdy nedokázal vysvětlit, že má botičky všech ostatních dětí. Prodal jim za ně písek.
Problémy měl ve škole, kde se dobrodružně ztrácel na cestě s třídnicí a omylem našel ve sklepě školy plynové masky, motorový člun a spící chrlič. Pomocí zvláštní kombinace prvého a druhého probudil třetího.
A když na prázdninách po maturitě na píseckém gymnáziu šel na vandr od rodného Vimperka zbůhdarma do lesů...inu, byla to komplikovaná série náhod, ale vedla k tomu, že bojoval v rožmberském kabátě o holý život při obraně Věstína proti přesile Pražanů. Mezi hromadou mrtvol ale našel nejen talent přežívat, ale i skutečného přítele. Od té doby věčné páže a vyjednavače Tomáše a Laurence nic nerozdělilo. Tomáš přetrval i pánovu potupu: a když se teď triumfálně vrací z lesů, je to právě on, kdo si má s jejich zvláštním doprovodem nejvíc co říct.

Ctihodná Eliška

„Jdu s pevnou nadějí a to je má největší zbraň - jinou nemám.“

Každá Ctihodná musí někdy zakončit svůj výcvik, svou přípravu, svůj pobyt na tvrzi a vyjít do skutečného světa. Elišku to mělo čekat až o pár let později, ale když viděla selhání své abatyše při léčbě ctihodné paní tvrze, sbalila si tajně věci a čekala na první rytířskou výpravu, která odejde pro lék. A nebyla vybíravá!
Na cestě se jí zjevně vedlo všelijak. A kdo si na Elišku vzpomíná, asi tuší proč. Dívka to byla vždy chytrá a co se týče toho, jak zalátat ránu, uvařit odvar či nadávkovat správně léky zcela schopná. Představit si jí v divočině, daleko od teplé vody, pohodlného místa na spaní či teplých jídel už snadné nebylo, protože těžko hledat člověka méně praktického než Eliška. A v lesích, kde jí hrozí mnohem víc než nastydnutí či pád na pařez, dívky jako ona umírají mezi prvními.
A přesto, Ctihodná Eliška se vrátila. Unavená, možná trochu otřesená, ale plná energie. Bude jí potřebovat - na její mladá ramena dopadnou viny a slabosti ostatních. Zakolísá zcela jistě - padne?

Lidé od Dlouhého jezera

Když družina rytíře kapitána Jana Valeriána objevila Lid od dlouhého Jezera, rozšířila se zpráva rychle. Žijí prý ve čtyřech kmenech, z nichž každý nosí jiné úbory a vyznává jiná pohanská božstva, ale společně se pravidelně schází, vyměňují spolu věci a společně slaví největší svátky roku. Kdysi mluvili zcela jistě česky, ale jejich jazyk se dlouhým odloučením výrazně posunul, zjednodušil a z pohledu rytířů rozhodně zdegeneroval. Používají celou plejádu vlastních slov, mluví jen v jednoduchých větách a o řád více gestikulují, poskakují a občas rovnou věci raději načrtnou na zemi. Znají v principu palné zbraně, častěji ale používají improvizované luky a kuše či oštěpy. Odívají se do praktických, ale jednoduchých oděvů, které se zcela mění s ročním obdobím - připomínají kalhoty a košile, jindy zase prastaré jehličkové maskáče. Někteří nosí na oděvu lilie, jiní zase nosí na krku rudé šátky. Do boje oblékají zbroje z pečlivě prošitých látek podpořené pneumatikami a druhotně zpracovanými kovy, celkově je jejich výbava mnohem lehčí a primitivnější než výbava rytířů.
Sám velkovévoda Vilém II. nad nimi rozprostřel ochrannou ruku a nakázal s nimi obchodovat, jednat a pomáhat jim, nikoliv je zatím přímo začlenit do svého panství. Možná proto, že by takový krok vyvolal odezvu z Prahy, možná jen nechce na svá panství vpustit najednou horu takových lidí. Pro rytíře jsou sice exotičtí, ale stále lidé - hloupější, zaostalejší a méně civilizovaní bratříčci.  

Jiskra

„Vše tone v snách a život kolem ztich
jen dole v tmách kol ohně slyšet smích.“

Jiskra přichází na Sychravo jako záchvěv naděje - málokdo ještě věřil, že je paní tvrze možné pomoci. Ale pak se objevila zpráva, že výprava Laurence Františka z Rejštejna přeci jen uspěla, že přivádějí dívku s pery ve vlasech, nesoucí lék. To jsou vskutku dobré noviny. Ctihodná Eliška však záhy zaznamenala, že dívka od Lidu Dlouhého jezera vládne také tajemnou a trochu znepokojivou mocí. Kam si lehne, tam jako by se tráva sama ustlala, kde ostatní krvácí při prodírání podzimním trním, tam se před Jiskrou šlahouny rozevřou a ona prochází nezraněna. Rytířům byla také až podezřelá ochota, s jakou jinak podezřívavá šamanka svoji mladou učednici s družinou vyslala. A záhy pochopili, že s děvčetem nebude jednoduché pořízení - Jiskra je svéhlavá a mimo dohled svého kmene se rychle vymyká kontrole. Vyslala ji snad stará šamanka, aby ve světě zmoudřela? Nebo se nezvladatelné divošky zkrátka chtěla jen zbavit? A jak pohanku pevně spjatou se silami přírody přijmou dobří křesťané na Sychravu?

Dráp

„Vlajka vzhůru letí,
k radosti svých dětí,
hned se s mraky snoubí
vlát bude zas až mladí čas opustí nás.“

Každý nastávající bojovník musí projít zkouškou přijetí, než ho ostatní v kmeni přijmou jako dospělého muže. Cesta mladičkého Drápa je však ještě jiná. Podle proroctví neomylné  šamanky vykoná potomek bájného Zenáhlíka pro kmen velké věci a zachrání ho před dosud neviděnou cizí hrozbou. Ale je tu háček: aby se tak stalo, musí se stát mužem dle pravidel cizinců. Ano, Dráp putuje k Sychravu, aby se účastnil turnaje a aby si vysloužil ostruhy rytíře, prvního rytíře od Dlouhého jezera. Mladý rover Dráp si tak bude muset poradit s úkoly, na které se jiní připravují dlouhá léta. A i kdyby uspěl, čeká ho i další výzva: nové prostředí ho nevyhnutelně změní. Bude se vůbec chtít vrátit domů?

Hřib

„Po letech sám až zabloudíš v ten kraj
a staneš tam, kde býval kdys tvůj ráj.“

Hřiba vyslal náčelník kmene na Sychravo jako doprovod mladých a těžko si představit lepšího průvodce. Stárnoucí lovec je podobného věku jako samo Lipno a u Lidu Dlouhého jezera se během let vypracoval na pozici Staršího Rádce, je nositelem a strážcem kmenových tradic. Odznaky 12 ulovených bobříků nosí na své kazajce s ledabylou samozřejmostí, zasvěcení však vědí, kolik houževnatosti a disciplíny musí bojovník prokázat, aby získal každý jeden z nich. Na jeho oděvu je nachystané jedno volné místo: zjevně mu stále jeden odznak chybí.
A Hřib je obávaným a věhlasným bojovníkem, jehož úbor je pokryt trofejemi a jeho zbraně jsou plné zářezů za každou zahubenou hrozbu. Hřib, na rozdíl od mladých bojovníků a na rozdíl od rytířů, nespoléhá jen na sílu paží či pevnost zbroje: jeho zbraní je lstivost, zkušenost a ocelová vůle. Slovy i gesty mluví málo a úsporně.
Hřib patří do družiny Laurence Františka, čeká ho však také opětovné setkání s mladým pánem Martinem Janem, se kterým se z minulosti zjevně zná. Jaká je jejich společná historie? Hřib sám o sobě mluví nerad, dohlíží hlavně na to jestli mladí nevlčí a aby se z turnaje v pořádku vrátili domů.
Zkušenějšímu oku by více prozradily barvy, které nosí na svém oděvu a na své tváři. Ztráta milované osoby. Válečná stezka. Zasvěcení. Pomsta.

Dvůr

Je to už desítky let od doby, kdy na tvrzi začal vládnout Albert Tomáš. Dodnes se vypráví o hrdinských skutcích, které vykonal se svou družinou ještě před tím, než se stal pánem tvrze. Když konečně nastoupil na svůj skromný trůn a přijal posvátné zbraně svého rodu, nastala doba, na kterou všichni vzpomínají jako na dobu téměř zázračnou. Slabé dva roky po jeho nástupu přišla válka s Prahou a Albert Tomáš i jeho blízcí se vyznamenali velikou odvahou: a děsivou cenou, kterou nesl jeho dvůr. Z války se jich vrátila sotva půlka, ostatní dále žili jen v příbězích a vzpomínkách. Sláva, kterou přinesli, ale byla věčná. Albert Tomáš nebyl zlomen, naopak, vyrazil do kraje a vyvrátil nejedno doupě zrůd, napravil nejednu nepravost a s pomocí Michaela rozvázal i nejméně tucet na tucet kleteb. Smutek se vkradl na dvůr až se smrtí jeho první ženy, ale příchod Reginy ho rychle zahnal. Dvůr si oddechl i když před deseti lety odešel Martin Jan. V předvečer slavného turnaje ale na tvrz přichází zvláštní hosté a všichni ví, že další kapitola slavné historie Sychrava se uzavře. 
Dvůr je především místem, kde se odehrávají dvorské intriky, kurtoazní láska i hanebné zrady. Zchytralost, klam, ale i klidná moudrost jsou v našich příbězích  převážně atributy ženských postav. Čarodějnice se snaží získat více moci, krásné dívky zase nejlepšího ženicha a vdané ženy propadají mučivé lásce, byť samozřejmě drží svou věrnost a povinnosti k svému rodu. Rytíři soutěží v pravidelných kláních o čest a slávu a s pomocí svých žen se snaží získat možnost účastnit se těch nejdůležitějších výprav a jejich úspěšným splněním si vydobýt lepší postavení. A nad vším se lomí oblouky starých kleteb, slavné historie a temných časů.
Písní dvora je…

Albert Tomáš ze Sychrava

„A pak mu arcibiskup vložil korunu na hlavu. I přísahal pánům a všemu lidu, že bude spravedlivým a dobrým králem a že svým poddaným bude vládnout spravedlivě, dokud bude živ.”

Albert má sice už dost šedin, ale kromě vlasů a vrásek kolem očí jeho věk neprozrazuje téměř nic. V mládí byl možná silnější a rychlejší, ale dnes je obrazem zkušeného bojovníka a vůdce, který vytrval přes desítky zkoušek. Mládí...nikdo si ho nedokázal představit bez Jana Valeriána, Medjeda a Karla Ignáce. Prošli spolu jedno divoké i děsivé dobrodružství za druhým. Nerozloučila je ani Albertova nová povinnost vladaře - naopak, stáli po jeho boku a byli za kmotra Martina Jana. 
Pak se stal z Martina Jana poloviční sirotek a Albert upadl do chmur. Z nich ho zcela a úplně vytrhla Regina, která mu dala i milovanou Hanu. A tak se na Sychravo po krátké noci vrátilo slunce a vše bylo v pořádku.
Samozřejmě, když Martin Jan vyrostl, přišlo dusno a před deseti lety i bouře. Vyhnanství, které mělo Martina Jana ponížit, vyhnat a možná i zahubit se minulo účinkem, když Alberta opustili jeho staří přátelé a vydali se doprovodit jeho syna. Ten se teď vrací. 
Výzva je ve vzduchu. Albert Tomáš se nehodlá svého panství vzdát, nehodlá se poklonit a bude si muset dobře rozmyslet, jak se svým odpadlým synem naloží. Po jeho boku stojí slavný dvůr Sychrava v čele s jeho milovanou Reginou, ženou oplývající všemi ctnostmi dobré paní kraje.

Abatyše Kateřina

„Jen na chvíli zpomalte, písky času. Zázračný byl život, který mě přivedl sem - a už zbývá napsat jen pár veršů.”

Kateřina je moudrá žena na konci své cesty. Prožila pohnutý život naplněný službou Bohu a pomoci bližním, přežila komunistické perzekuce církve a nakonec našla své klidné místo zde, na Sychravu. Byla u narození všech místních mladých a většinu také pomáhala vychovávat. Vede místní Ctihodné, ale její čas pomíjí a ona to dobře ví. Její hra je proto i o vybírání vhodné nástupnice a předávání toho co ví a co umí další generaci. A je zde jedna věc, kterou nikdy nedokázala: najít rytíře skutečně hodného toho, aby se napil z posvátného Grálu, který je snad někde kolem Sychrava skryt. Zatím selhali i ty nejnadějnější. A pokud má Kateřina odejít s klidem, nemůže jen nečinně přihlížet prokletí rodu z Hartmanic.
Role ctihodné Kateřiny je výrazně specifická. Jednak se jedná o velmi moudrou a mocnou ženu i v rámci herního světa. K tomu má ale abatyše jednu zvláštní herní možnost: na tvrzi je místnost, do které se odchází postavy modlit, přemýšlet či snít. Místnost, ve které se pomocí světel a dvou stále připravených herců ztělesňují jejich vzpomínky, obavy, budoucnost či hrozby. Řada postav má některé předchystané, hráčka Kateřiny může ale vymýšlet nové navíc a své svěřence trochu více vychovávat.


Michael

„Najít krásu ve smutku, naději ve ztrátě a důstojnost v prohře – v tom je skutečné umění života.“

Michael vládne velkou čarovnou mocí. Nebo alespoň vládl na vrcholu své slávy. Ale  v životě mu nikdy nic nespadlo jen tak zadarmo do klína, naopak. Dětství prožil jako chudý šumavský sirotek, tulák bez domova. Občas něco vyžebral, když se nezadařilo, tak i ukradl. Pak ale během toulek narazil na Mlýn a vše se změnilo. Stal se učněm a kromě mlynářské dřiny se po nocích naučil i čáry. O Mlýnu se vědělo, že nikoho nepustí ven - každý učeň zde nakonec našel svůj hrob, ledaže by se sám stal Mistrem. Ale Michael zjevně nebyl jako každý učeň. Mlýn prý někde na Šumavě stojí dál, ale Michael někdy po válce přišel a stal se věrným pomocníkem pánů ze Sychrava. Nesnadné dětství ho naučilo, že nemá hrát podle pravidel ostatních a po zádech ostatních učňů se vydrápal až na svobodu. Jak moc si při tom ušpinil ruce, raději nevědět. Jisté je jedno, už krátce po válce měl na Šumavě docela renomé čaroděje - vzácný zjev v kraji, kde se kouzla běžně otevírají jen ženám. Jeho magie ale nepocházela z přírody a starých pravidel, ale z knih a tajemných slov. A když se dokázal diplomaticky vypořádat s Čarodějnicí Šumavy, jeho moc už jen rostla.
Tedy, to alespoň o sobě ten špinavý stařec, kterého Albert Tomáš u dvora vydržuje, tvrdí.
Nikdo nevzpomíná, kdy se naposledy zúčastnil nějaké hrdinské výpravy. Někteří tvrdí, že je to proto, že je již na takové výpravy příliš stár, jiní zase tvrdí, že ho jeho kouzelná moc opustila dočista a nebyl by tam nic platný. Teď na tvrzi žije jako výminkář: občas pomůže s drobnými pracemi, občas dá pár nevyžádaných rad a smí z úcty k starším sedět na kraji pánova stolu. Zablýskne se ještě někdy v Michaelových očích naděje k budoucnosti, nebo se utopí ve slávě starých příběhů?

Šejdíř

„Pasuji tě na rytíře, " řekl král a udeřil ho mečem po rameni. 
"Buď dobrým rytířem. Prosím boha, aby ti pomáhal být vždy chrabrým, dodal ti odvahy postavit se zlu a nikdy nezradit rytířskou čest .”

Měl-li Laurenc František z Rejštejna rytíře, na kterého se mohl vždy spolehnout, ať už se jednalo o jakýkoliv úkol, byl jím Šejdíř. Dobrý muž, slušný bojovník, odvážný chlapík a skvělý zpěvák a muzikant, jehož písně nejednou zachytily velikost jejich dobrodružství. Ale to bylo dříve, když ještě Šejdíř nosil jiné jméno, před tou osudnou nocí, kdy ztratil čest a s ní i vše ostatní – ale o tom později. Šejdíř možná nebyl nejlepším šermířem a jeho střely minuly cíl častěji, než by si jeho spolubojovníci přáli, ale když na věc přišlo, každý z nich ho měl rád po svém boku. Každý věděl, že by Šejdíř radši riskoval vlastní krk, než aby nechal druhého ve štychu. Žil pro to, aby naplnil svou rytířskou čest a povinnost oddanou službou. Mezi vší tou službou, výpravami do neznámých krajů a boji s divými bytostmi Šumavy si ani nikdy nenašel čas na to, aby si našel ženu, usadil se a vytvořil si místo, které by mu bylo domovem.
A pak přišla noc, která mu zničila život. Když se před tvrzí objevil přízrak, který svým kvílením všechny sužoval, vyslal proti němu pán Albert nejlepšího z přítomných, rytíře kapitána Laurence Františka. Ten však hanebně selhal, když odmítl vyjít ven. Místo něho branou vyšel právě Šejdíř. Jisté jsou dvě věci: zaprvé, Šejdíř přízrak porazil. Zadruhé, udělal to způsobem natolik hanebným a bezectným, že se již dále nemůže zvát rytířem. Že již dál nemůže nosit své staré jméno. Obyvatelé Sychrava se tu noc poprvé za dlouho dobu opět vyspali, ale ráno se již Šejdířovi nikdo zpříma do očí nepodíval, Šejdíř tu noc ztratil svoji rytířskou čest i jméno.
Dnes je z něj bezectný bývalý rytíř, který ostatní baví svým hudebním umem, ale v jejich očích vidí pohrdání. Nemá čest, nemá jméno a při jídle sedí zatím jako poslední ze sluhů. Jak dlouho se bude pohybovat na hraně, jak dlouho mu jeho pán povolí nosit meč? 
Abatyše již řekla, že v průběhu turnaje se rozhodne. Buď Šejdíř získá čest a jméno nebo se stane šaškem, nejposlednějším sluhou, výsměchem dvora.
Albert Tomáš je ale pán uznalý. I když sám Šejdíři odebral jeho výložky a pocty a vykázal ho na okraj stolu služebnického, přísahal, že mu najde nové jméno. Je jen jedna cesta, jak by ho mohl Šejdíř získat: v manželství. Jenže žádný rod blízko ani daleko nemůže přijmout bezectného, protože by ušpinil sebe i všechny předchozí generace… a tak dal pán tvrze poslat pro zakletou dívku, Jasmínu. Ta může dát Šejdíři jméno a čest a rodinu zjevně nemá, neb ta by ji jistě zachránila ze zajetí. Ovšem Jasmína musí říct své ANO dobrovolně.
Pro tuto roli je potřeba umět hrát na nějaký hudební nástroj a na hru si ho s sebou přivézt. Očekává se od vás po večerech ve hře nějaké drobné hraní. 

Tadeáš (z Hartmanic)

„Sudba má až se naplní
do Návu vjedu na koni
do Návu vjedu na koni
můj meč opíše kruh”

Tadeášovo původní celé jméno znělo Tadeáš Jiří z Hartmanic. Přízvisko z Hartmanic už ale zde na tvrzi dlouho nikdo nepoužívá. Tadeáš je totiž poslední potomek starého rodu z Hartmanic, kterému původně tvrz Sychravo patřila. Pak však jeho předci při snaze o získání více moci zradili přísahu pánům z Rožmberka při úkolu, který jim byl uložen, a jen díky Albertovi Tomášovi neskončila celá věc naprostou tragédii. Výměnou za to dostal Albert od  pánů z Rožmberka Sychravo do opatrování, zatímco Tadeášova rodina upadla v nemilost. Zrádci byli popraveni, zbytek rodiny ztratil  své šlechtické výsady a na tvrzi se stali služebníky nových pánů. A právě jeho rodová vina přivedla před bránu tvrze bělostný přízrak ženy s jeho strašlivým rykem.
To vše se stalo před mnoha lety. Nyní je Tadeáš posledním svého rodu na Sychravu, kde je trpěn jako obyčejný zbrojnoš. Na celé události se nijak nepodílel, nebyl tehdy ještě ani na světě, přesto ho v nelehké službě provázejí samá příkoří. A nejen ze strany pánů Sychrava - duchové jeho předků jsou ve zdech tvrze zjevně stále přítomni a svých nároků se nehodlají vzdát. Tadeáš často slyší jejich hlasy, jejich výtky a staré zášti. Snad by mohl z tvrze zkrátka odejít… Ale kdyby se rozhodl tvrz opustit, či by dokonce zemřel, zmizí ze strany rodu z Hartmanic také poslední nárok na Sychravo. A to duchové zjevně nehodlají dopustit. Prokletí, které se takto svázalo s jeho rodem ho tak drží na Sychravu, jako by sám byl duchem který bloudí po jeho síních. Dvůr se k němu chová vlídně, ale nikdy ho nepřijmou za jednoho ze svých, to se stát nemůže. A to se Tadeáš tak snaží! S velikou pečlivostí, láskou a úctou například dohlíží na pohodlí a dobrou náladu Hany ze Sychrava, která mu jeho přízeň oplácí přátelstvím, byť o poznání chladnějším než by snad Tadeáš uvítal. 
Je jisté, že za stávajících poměrů ani jednoho z nich dobré časy nečekají. Dokáží své neblahé osudy změnit?  

Marianna

„Láska ta je v šupinách ptáků.
Ve větvích máků je hranatej míč.
Žár letních vánoc, půlnoční ráno,
se žlutou vránou lásku nechytíš.”

Na Šumavě se už vyskytly mnohé mocné čarodějky, ale snad žádná neměla tak strmý růst k moci jako Marianna. Ač je jí teprve kolem třicítky, na čarodějku dosti mladý věk, není pochyb, že je právě nyní na vrcholu svých sil. Není pochyb, že na Sychravu není mocnější čarodějka než je ona. Možná je služba na zapadlé tvrzi kdesi na Šumavě dokonce trochu pod její úroveň? Mohla by splétat kouzla a rady pro vévodu Petra Voka na Frymburku, možná by snad dokonce našla místo u dvora velkovévody Viléma či přímo v Praze. Ale přesto zůstává na Sychravu a neobjevila se žádná čarodějka, která by ji dokázala vyzvat. Dávno už také nahradila Michaela a sedí u stolu mnohem blíže pánovi tvrze než starý pán.
S Marianninou mocí ale také přicházejí i potíže. Každý vrchol je osamělý a vrchol čarodějné moci obzvlášť. Marianna si samozřejmě dokáže poradit s každým nebezpečím, ale její přátelství jsou zde pouze povrchní, skutečně blízko má jen k Aleně z Rejštejna. A co se týče mužské blízkosti - inu, většinu čarodějek žádná svatba nikdy nečeká.
A i její moc bude brzy podrobena zkoušce. Marianna byla suverénní čarodějnicí, která se na vrcholu své moci mohla vysmát leckterému zlému duchu. Teď ale ví, že se blíží dokonalá bouře, ve které bude čelit nepřátelům ze všech stran. A nemůže ustoupit ani o krůček, nemůže ukázat ani náznak slabosti.

Regina ze Sychrava

„Ještě vítr žene mou bárku, 
ještě nenadešel čas na návrat.
Ještě mé oči hledí na Polárku.
Kolik je strachu, tolik zavřených vrat.”

Některé ženy se narodí jako jemné dívky, které tiše čekají na svého rytíře, až je najde a vezme si je za ženu. Jiné ženy nečekají a jdou svému rytíři vstříc - vědí co chtějí a jdou si pevně za tím. A Regina patří jednoznačně k té druhé skupině. Mezi ostatními ženami možná nevyniká svojí krásou, ale za to je předčí svojí bystrostí, cílevědomostí a určitým šarmem, kterým okouzlila již nejednoho muže. Kdo by si snad myslel, že se Regina stala ženou Alberta, pána Sychrava, jen šťastnou náhodou, ten nejspíš Reginu nezná. Regina dobře věděla, že s pozicí paní tvrze se pojí výsadní postavení a mnohé výhody a nelitovala žádného úsilí k tomu, aby získala to, co chce. To ale neznamená, že by svého chotě nemilovala. Brzy mu také dala krásnou dceru Hanu, ve které se sama vzhlížela. Za to Martina Jana, Albertova syna z prvního manželství, ráda neměla. A její instinkt byl bohužel správný - Martin se dopustil činu, který jejich rodinu téměř zničil, jeho samotného uvrhl do vyhnanství a Haně vzal šanci na jakoukoli slušnou budoucnost. Regina se stále snaží najít své dceři na tvrzi nějaké důstojné uplatnění, ale s vyhlídkami na zářnou kariéru nejtalentovanější Ctihodné za dlouhé roky je pro Hanu konec. Přes tyto rány osudu bylo a je manželství Alberta s Reginou pro mnohé příkladem harmonického soužití a oba čeká ještě dost let života.
V posledních měsících ji však trápí neznámá nemoc. Navštívila již několik nemocnic, týden ležela u nejlepších lékařů vévody z Frymburku a prošla nejrůznějšími vyšetřeními, ale žádný z doktorů ji nedokázal říci, co jí je a jak ji léčit. I Ctihodné sestry strávily mnoho dní a nocí studiem nejrůznějších knih, ale léčbu pro Reginy nenašly. O léku nakonec dokázala mluvit jen Marianna - a i ta dokázala jen říct, že ho bude třeba hledat a kde přibližně.
Obratem se Laurenc František, čerstvě po ponižujícím střetnutí s Bílou, vypravil na cesty - a s nimi i Ctihodná Eliška, vybavená znalostmi ze starých knih.
Právě do výpravy družiny Laurence Františka z Rejštejna tak Albert s Reginou vkládají své poslední naděje. Její chřadnoucí zdraví ji však zatím nijak zásadně neomezuje ve správě sychravského panství. Naopak, vědoma si pomíjivosti lidského života, dělá Regina maximum pro to, aby věci kolem ní stále fungovaly tak, jak si přeje. Neuhnula proto ani o píď, když na Sychravo přibyla panovačná Tereza z Želnavy, manželka legendárního rytíře kapitána Slavomíra Markvarta. Mezi oběma dámami rychle zaplála tak silná zášť, jaká jen dovede mezi mocnými ženami zvyklými poroučet vzniknout. 
A jaká byla Reginina pohana, když Albert Tomáš, snad aby šetřil její chatrné zdraví, snad na nátlak Slavomíra Markvarta, přiřkl paní z Želnavy, že právě ona bude první dámou nadcházejícího velkého turnaje! Jistě náročná role, ale také pocta, která bývala takřka vždy vyhrazena pro paní hradu, kde se turnaj odehrává!
A aby toho nebylo málo, právě nyní se na tvrz vrátí Martin Jan – Albertův syn z prvního manželství, který pošpinil čistotu její dcery a zničil jí život. Křivda za křivdou. Ale Regina nezapomíná a ví, že má své metody a zbraně. Její čas ještě přijde.

Tereza ze Želnavy

„Marianson, o paní ctná, 
kde máte svého manžela?“ 
„Už měsíců šest, ještě dél, 
co do Paříže odejel.“ 
„Když Renaud od vás vzdálen je, 
mít měla byste přítele.“ 
„Tak dlouho, jak jen budu žít, 
jiného nechci ráda mít.“

Tereza ze Želnavy bývala nejkrásnější dívkou dvora, ozdobou každého turnaje, do které byli mnozí zamilování, a nyní patří mezi  ženy nejen nejspanilejší, ale hlavně nejúspěšnější. Její srdce si vydobyl  Slavomír Markvart a jejich sňatek byl jednou z největších společenských událostí. Na té svatbě bylo mnoho kapesníčků zničeno pláčem a mnoha chlapcům a mladým mužům ztvrdly tváře žárlivostí. 
Tereza si rychle zvykla na svou pozici a na moc, kterou jí dává to, že je ženou Slavomíra. Pokud cokoliv chtěla, snadno přiměla svého muže, aby to pro ni zařídil.  A když o něco požádala, tak požádaní leckdy raději sami vyhověli, jen aby možnému sporu s věhlasným rytířem kapitánem předešli. 
Slavomír sice postupně trávil více a více času mimo tvrz, ale Tereza to zcela míjela a nijak to nezměnilo její popichování a nároky v době, kdy na tvrzi byl. To se nezměnilo, ani když s manželem přibyli coby hosté na Sychravu. Snad jediný, kdo nikdy neustoupil rozmarům paní z Želnavy ani o píď, byla nakonec paní Regina ze Sychrava. Mezi oběma dámami tak postupně propukla veliká řevnivost a nevynechají příležitost jedna druhou potupit, či jí vyloženě škodit. Jaká byla Reginina zlost, když si paní Tereza před časem přes své konexe vymohla, že právě ona bude první dámou velkého turnaje! Pocta, která byla takřka vždy vyhrazena pro paní hradu, kde se turnaj odehrává a teď ji nese paní jedné z menších vesnic! Tereza z Želvavy si zkrátka uměla žít život jako z pohádky. Ale s tím je teď konec.
Družina pána z Želnavy se nyní vrací z další výpravy, ale smutní družiníci přicházejí bez Slavomíra, který během tažení padl. Jak se Tereza vyrovná s jeho ztrátou? Navíc je najednou jen vdovou po mocném muži a je jisté, že ti kteří se jí neodvážili vzdorovat, dokud byla pod Slavomírovou ochranou, ji nyní vše vrátí… Pro Terezu je nejvyšší čas si vzpomenout si na staré časy a boje které vedla.

Hana ze Sychrava

„Vězte, že se strach mi nenaženete. Pokud jde o hanbu, kéž mě před ní Ježíš ochrání. A pokud jde o neštěstí, ve kterém jsem se ocitla, ráda ho přijímám, vždyť ho na mě seslal Všemohoucí”

Hana je dcerou Alberta Tomáše a Reginy ze Sychrava. Hýčkané dítě s jasně předurčenou budoucností v podobě dobrého sňatku s některým z nejlepších rytířů Šumavy. A rytíři si dobře uvědomovali jak vzácná partie Hana je a od malička si jí předcházeli. Jenže, pak přišel první zvrat: Ctihodné se shodli, že Hana má talent jako už dlouho žádná žena: a Regině i Albertovi to činilo velikou radost, protože jejich dcera měla být výjimečná. 
Dospělí mohou mínit různé věci, ale mladá vášeň je nespoutaná, hloupá a často velmi, velmi temná. Jediné noci se tak sotva osmnáctileté Haně rozpadl sen o budoucnosti Ctihodné a stejné noci odešel Martin Jan ze Sychrava na deset let.  
Deset let, ve kterých se mohla provdat jako jakákoliv jiná žena. Deset let, ve kterých stále snila o dráze Ctihodné, ve kterých snášela nátlak a ústrky vlastního otce a nacházela bezpečí jen u matky Reginy a věrného přítele Tadeáše, kterého zavázala slibem, aby jí věrně sloužil. Deset dlouhých let čekání a napětí, kdy stárla a život letěl kolem ní, ne však s ní. Mnohokrát vypomohla Ctihodným, několikrát zastupovala své rodiče při jednáních a ne jen jednou se vyplížila do okolí vyzvídat co se děje na Šumavě.
Teď doba čekání končí. Zítra bude veliký turnaj a Hana ze Sychrava bude stát jako jedna z nejkrásnějších dam, jako živoucí ukázka trpělivosti a ženské síly. Každá jedna cesta která před ní stojí je ale bolestná a trnitá. 

Barbora ze Zdíkovce

Tehdy ochořel král Uther od velkého hněvu až velké lásky ke krásné Igraine. Tu přišel ke královi rytíř Ulifius a zeptal se ho na příčinu jeho choroby.
„Sdělím ti ji”, odvětil král, „onemocněl jsem z lásky k Igraine a nemohu se nijak uzdravit”.

Barbora je mladá krásná žena z čestného a zároveň bohatého rodu, ve kterém není mužského dědice. Je tou, po které touží srdce všech nezadaných mužů a chlapců na tvrzi i v okolí. A má z čeho vybírat. Na tvrzi je hned několik rytířů, kteří by pro ni mohli být vhodnými manželi. Barbora je udržuje všechny v nejistotě. Tu se nechá vidět s jedním, tu s druhým, ale na turnaji kapesníček přenechá třetímu. Hodně času tráví s Terezou, která stála před podobným rozhodnutím o generaci dříve a jednoznačně vyhrála - i Barbora touží mít podobné štěstí. Ale jen Barbora sama ví, jak důležitá je tato volba konkrétně a právě pro ni. Visí nad ní hrozivá sudba a ví, že špatná volba partnera ji v tomto případě nebude stát jen nešťastný život. Je to ještě prostší - špatná volba ji bude stát život, a možná nejen ji. I to je důvod, proč Barbora své rozhodnutí zatím odkládá a drží na háčku všechny nápadníky najednou.
Její příběh se tak ponese i v duchu strachu z příliš široké palety voleb, které se jí nabízí, a o ochotě přijmout všechny důsledky, které velké rozhodnutí nese. A přinese nevyhnutelně i zklamání, smutek a zášť těch z nápadníků, které nakonec odmítne, ač je tak dlouho udržovala v naději. Ale hlavně a primárně je to příběh čistě romantický, příběh ženy, které se dvoří širé okolí a která se nechává vynášet do nebes.

Gabriel Dominik z Rejštejna

„Proto se slibem zavazuji, že nebudu otálet a hned zítra se vydám na výpravu za svatým grálem a budu bloudit rok a den, pokud to bude třeba, a nikdy se nevrátím na královský dvůr, dokud jej nenajdu.”

Gabriel měl to štěstí, že se narodil jako syn nejlepšího šermíře mezi rytíři, Laurence Františka. Tedy, alespoň většina jeho kamarádů si myslí, že je to štěstí. Gabriel ale již ví, že cesta Laurencova syna je vysypaná spíše trním než květy růží. Kdykoliv totiž udělal nějakou chybu nebo klukovinu, byl hned konfrontován s tím, že je ostudné, aby syn Laurence Františka provedl něco takového. A kdykoliv se mu něco podařilo, bylo to bráno jako samozřejmost. Vždyť je přece syn Laurence Františka! Mnozí navíc často a rádi  tvrdí, že díky svému původu dostává vše zadarmo.
Gabriel se ale rozhodl nezavdávat těmto řečem příčinu. Začal na sobě tvrdě pracovat a každý den trénuje, aby se stal co nejlepším šermířem. Hned jak dosáhl věku, kdy ho byli ostatní rytíři ochotni vzít s sebou na výpravu do temných a neprobádaných koutů Šumavy, stál první v řadě a ani hnutím brvy nedal najevo svůj strach. Jeho odhodlání, odvaha a šermířské schopnosti se brzy projevily a Gabriel si postupně začal získávat pochvaly a ocenění okolí. Tou nejčastější pochvalou však stále zůstává  „Když budeš tahle pokračovat dál, budeš třeba jednou tak dobrý, jako tvůj otec“. 
Gabriel Dominik chce možná dokázat, že je ještě výrazně lepší než jeho otec. Když před tvrzí stála Bílá a Laurenc František selhal, Gabriel odešel z jeho družiny a řekl, že bude raději u dvora po boku svého pána Artura Tomáše než po boku svého otce. Artur Tomáš Gabrielovu srdnatost ocenil. Z Gabriela se stal šampion dvora na nadcházejícím turnaji a on tak může prokázat sílu svých paží.
Ještě se bude ale muset dát na jednu cestu, na které prokáže čistotu svého srdce. Na cestu, na které jeho otec selhal a na které ho tolik podporuje jeho matka Alena.

Alena z Rejštejna

„Jsou věci, kterým nelze se vyhnout
na které vždycky zůstaneš sám
jsou břemena, která nelze, než zdvihnout
a nést je životem dál”

Alena měla vždy blízko k duchovnímu světu a její rodina očekávala, že snad dokonce rozšíří řady Ctihodných. A hluboce věřící zůstala, i když se nakonec stala dobrou manželkou Laurence z Rejštejna, nejlepšího z rytířů na tvrzi Sychravo. Z jejich spojení se zrodil také Gabriel Dominik, radost jeho rodiny i celého dvora. 
Alena byla Laurencovi oporou i v časech, kdy se mu nedařilo a truchlil a sdílela jeho radost, když vítězil. Jen velmi těžko ale nesla jeho odmítnutí Albertova rozkazu: a říká se, že než Laurenc František přísahal vyrazit na výpravu, nepromluvila s ním ani jedno slovo, tak závažná byla její nespokojenost. 
Alena ale dokáže svých cílů dosahovat i jinak než pouhým mlčením. Má blízko ke Ctihodným, ale její nejlepší přítelkyní je Marianna, které pomáhá s kouzly. Udržuje čilou korespondenci a zároveň nikdo neví přesně, co vlastně dělala, než se stala ženou Laurence Františka. Na tvrz totiž přišla už jako krásná, dospělá a podle drobných jizev i tehdejší pohublosti osudem zkoušená žena. A až přijde družina zvířat pod vedením Jana Sladkého z Hojsovy stráže, ukáže se ještě víc. Alenu k zvířatům totiž váže mnohem víc, než by se u dámy od dvora dalo čekat.

Praktické

Kdy

  • Betatest: 11. - 14.10.
  • První běh: 1.11 - 4.11
  • Druhý běh: 8.11. - 11.11

Hra bude trvat od čtvrtečního večera do sobotní noci a bude zakončená  poherní párty. Před začátkem hry proběhne minimalistická příprava zaměřená hlavně na bezpečnost. Hraje se už ve čtvrtek v noci - pro jistotu tak doporučujeme zajistit si i možnost brzkého odjezdu z práce ve čtvrtek.

Kde

Akce se bude konat na bývalém loveckém zámečku Daňkov poblíž Konstantinových lázní (zde)

Pro koho

Hra nemá úzce definovanou cílovou skupinu. 

Lákají vás rytířské příběhy?
Zajímavé boje malých skupin? 
Rádi pohádky a lehké horory?
Ohně, opékání brambor a výpravy na tajemná místa?

Pokud jste si aspoň jednou odpověděli ANO, velmi pravděpodobně je hra i pro vás!

Za kolik

Cena hry je 2 800 Kč. Za tuto cenu dostane každý účastník svoji postavu, kostým, zbroj a zbraň včetně munice, ubytování a stravu po celou dobu hry. Po dohodě budě možné používat částečně i vaše vlastní zbroje, obzvlášť u spodních vrstev a helem to nebude problém. Věci na spaní si hráči vozí vlastní, pokud by to byl pro někoho problém, budeme nabízet možnost za nízký poplatek věci pronajmout.

Rozpočet je koncipován tak, že hra poběží v betatestu a přibližně čtyři běhy ve ztrátě, pak se teprve investice začne vracet.

Po termínu zaplacení je storno poplatek 10% uhrazeného účastnického poplatku. Při odhlášení měsíc před hrou je storno poplatek 50% uhrazeného účastnického poplatku, při stornu 14 dní před hrou 100% uhrazeného účastnického poplatku. Pokud je na odhlášené místo nalezen platící účastník, lze vrátit i částku převyšující storno poplatek, maximálně však do výše 90% uhrazeného účastnického poplatku. Při stornu 50% se jedná o částku uhrazenou novým účastníkem, která převyšuje 50% uhrazeného poplatku původním účastníkem (do výše 90% uhrazeného účastnického poplatku). Při stornu 100% se jedná o částku uhrazenou novým účastníkem (do výše 90% uhrazeného účastnického poplatku). Máte zájem o slevu? Cenu hry je možno si odpracovat na jiných hrách spolku Rolling. Ozvěte se nám na rolling@rolling.cz a domluvíme se na podrobnostech.

Registrace

V tomto formuláři se můžete přihlásit na hru.

Chceme pro Vás proces přihlašování co nejvíce zjednodušit. Do začátku od Vás proto budeme chtít jen pár základních informací: kromě jména a kontaktních údajů se zeptáme jen na pár jednoduchých dotazů, a dále na čtyři preferované postavy a taky dvě postavy, které hrát nechcete. Celé vyplnění by vám nemělo zabrat více než 10 minut.
Na všechny ostatní otázky, Vaše míry apod., se Vás budeme ptát až po té, co budete vědět, zda jste se na hru dostali či ne.
První registrační interval potrvá od 8.3. do 22.3. Všechny obdržené přihlášky v této době budou pro nás rovnocenné, nemusíte se tedy obávat žádného klikfestu.

Kontakt

Kontaktní email na veškeré dotazy: zpevyrytirske@rolling.cz

  • Rolling, spolek pro rozvoj zážitkových vzdělávacích her
  • Fučíkova 283
  • 411 55 Terezín
  • IČ: 02296802