Albert Tomáš ze Sychrava

„A pak mu arcibiskup vložil korunu na hlavu. I přísahal pánům a všemu lidu, že bude spravedlivým a dobrým králem a že svým poddaným bude vládnout spravedlivě, dokud bude živ.”

Albert má sice už dost šedin, ale kromě vlasů a vrásek kolem očí jeho věk neprozrazuje téměř nic. V mládí byl možná silnější a rychlejší, ale dnes je obrazem zkušeného bojovníka a vůdce, který vytrval přes desítky zkoušek. Mládí...nikdo si ho nedokázal představit bez Jana Valeriána, Medjeda a Karla Ignáce. Prošli spolu jedno divoké i děsivé dobrodružství za druhým. Nerozloučila je ani Albertova nová povinnost vladaře - naopak, stáli po jeho boku a byli za kmotry Martina Jana.

Pak se stal z Martina Jana poloviční sirotek a Albert upadl do chmur. Z nich ho zcela a úplně vytrhla Regina, která mu dala i milovanou Hanu. A tak se na Sychravo po krátké noci vrátilo slunce a vše bylo v pořádku.

Samozřejmě, když Martin Jan vyrostl, přišlo dusno a před deseti lety i bouře. Vyhnanství, které mělo Martina Jana ponížit, vyhnat a možná i zahubit se minulo účinkem, když Alberta opustili jeho staří přátelé a vydali se doprovodit jeho syna. Ten se teď vrací.

Výzva je ve vzduchu. Albert Tomáš se nehodlá svého panství vzdát, nehodlá se poklonit a bude si muset dobře rozmyslet, jak se svým odpadlým synem naloží. Po jeho boku stojí slavný dvůr Sychrava v čele s jeho milovanou Reginou, ženou oplývající všemi ctnostmi dobré paní kraje.

Abatyše Kateřina

„Jen na chvíli zpomalte, písky času. Zázračný byl život, který mě přivedl sem - a už zbývá napsat jen pár veršů.”

Kateřina je moudrá žena na konci své cesty. Prožila pohnutý život naplněný službou Bohu a pomoci bližním, přežila komunistické perzekuce církve a nakonec našla své klidné místo zde, na Sychravu. Byla u narození všech místních mladých a většinu také pomáhala vychovávat. Vede místní Ctihodné, ale její čas pomíjí a ona to dobře ví. Její hra je proto i o vybírání vhodné nástupnice a předávání toho co ví a co umí další generaci. A je zde jedna věc, kterou nikdy nedokázala: najít rytíře skutečně hodného toho, aby se napil z posvátného Grálu, který je snad někde kolem Sychrava skryt. Zatím selhali i ty nejnadějnější. A pokud má Kateřina odejít s klidem, nemůže jen nečinně přihlížet prokletí rodu z Hartmanic.

Role ctihodné Kateřiny je výrazně specifická. Jednak se jedná o velmi moudrou a mocnou ženu, která ale bude muset být často poslem špatných zpráv.

Michael

„Najít krásu ve smutku, naději ve ztrátě a důstojnost v prohře – v tom je skutečné umění života.“

Michael vládne velkou čarovnou mocí. Nebo alespoň vládl na vrcholu své slávy. Tedy, říká se to a hlavně on to říká, když ho někdo z lítosti poslouchá. Co vypráví lidem o své moci?

Ale v životě mu nikdy nic nespadlo jen tak zadarmo do klína, naopak. Dětství prožil jako chudý šumavský sirotek, tulák bez domova. Občas něco vyžebral, když se nezadařilo, tak i ukradl. Pak ale během toulek narazil na Mlýn a vše se změnilo. Stal se učněm a kromě mlynářské dřiny se po nocích naučil i čáry. O Mlýnu se vědělo, že nikoho nepustí ven - každý učeň zde nakonec našel svůj hrob, ledaže by se sám stal Mistrem. Ale Michael zjevně nebyl jako každý učeň. Mlýn prý někde na Šumavě stojí dál, ale Michael někdy po válce přišel a stal se věrným pomocníkem pánů ze Sychrava. Nesnadné dětství ho naučilo, že nemá hrát podle pravidel ostatních a po zádech ostatních učňů se vydrápal až na svobodu. Jak moc si při tom ušpinil ruce, raději nevědět. Jisté je jedno, už krátce po válce měl na Šumavě docela renomé čaroděje - vzácný zjev v kraji, kde se kouzla běžně otevírají jen ženám. Jeho magie ale nepocházela z přírody a starých pravidel, ale z knih a tajemných slov. A když se dokázal diplomaticky vypořádat s Čarodějnicí Šumavy, jeho moc už jen rostla.

Tedy, to alespoň o sobě ten špinavý stařec, kterého Albert Tomáš u dvora vydržuje, tvrdí.

Nikdo nevzpomíná, kdy se naposledy zúčastnil nějaké hrdinské výpravy. Někteří tvrdí, že je to proto, že je již na takové výpravy příliš stár, jiní zase tvrdí, že ho jeho kouzelná moc opustila dočista a nebyl by tam nic platný. Teď na tvrzi žije jako výminkář: občas pomůže s drobnými pracemi, občas dá pár nevyžádaných rad a smí z úcty k starším sedět na kraji pánova stolu. Zablýskne se ještě někdy v Michaelových očích naděje k budoucnosti, nebo se utopí ve slávě starých příběhů?

Šejdíř

„Pasuji tě na rytíře, " řekl král a udeřil ho mečem po rameni.

"Buď dobrým rytířem. Prosím boha, aby ti pomáhal být vždy chrabrým, dodal ti odvahy postavit se zlu a nikdy nezradit rytířskou čest .”

Měl-li Laurenc František z Rejštejna rytíře, na kterého se mohl vždy spolehnout, ať už se jednalo o jakýkoliv úkol, byl jím Šejdíř. Dobrý muž, slušný bojovník, odvážný chlapík a skvělý zpěvák a muzikant, jehož písně nejednou zachytily velikost jejich dobrodružství. Ale to bylo dříve, když ještě Šejdíř nosil jiné jméno, před tou osudnou nocí, kdy ztratil čest a s ní i vše ostatní – ale o tom později. Šejdíř možná nebyl nejlepším šermířem a jeho střely minuly cíl častěji, než by si jeho spolubojovníci přáli, ale když na věc přišlo, každý z nich ho měl rád po svém boku. Každý věděl, že by Šejdíř radši riskoval vlastní krk, než aby nechal druhého ve štychu. Žil pro to, aby naplnil svou rytířskou čest a povinnost oddanou službou. Mezi vší tou službou, výpravami do neznámých krajů a boji s divými bytostmi Šumavy si ani nikdy nenašel čas na to, aby si našel ženu, usadil se a vytvořil si místo, které by mu bylo domovem.

A pak přišla noc, která mu zničila život. Když se před tvrzí objevil přízrak, který svým kvílením všechny sužoval, vyslal proti němu pán Albert nejlepšího z přítomných, rytíře kapitána Laurence Františka. Ten však hanebně selhal, když odmítl vyjít ven. Místo něho branou vyšel právě Šejdíř. Jisté jsou dvě věci: zaprvé, Šejdíř přízrak porazil. Zadruhé, udělal to způsobem natolik hanebným a bezectným, že se již dále nemůže zvát rytířem. Že již dál nemůže nosit své staré jméno. Obyvatelé Sychrava se tu noc poprvé za dlouho dobu opět vyspali, ale ráno se již Šejdířovi nikdo zpříma do očí nepodíval, Šejdíř tu noc ztratil svoji rytířskou čest i jméno.

Dnes je z něj bezectný bývalý rytíř, který ostatní baví svým hudebním umem, ale v jejich očích vidí pohrdání. Nemá čest, nemá jméno a při jídle sedí zatím jako poslední ze sluhů. Jak dlouho se bude pohybovat na hraně, jak dlouho mu jeho pán povolí nosit meč?

Abatyše již řekla, že v průběhu turnaje se rozhodne. Buď Šejdíř získá čest a jméno nebo se stane šaškem, nejposlednějším sluhou, výsměchem dvora.

Albert Tomáš je ale pán uznalý. I když sám Šejdíři odebral jeho výložky a pocty a vykázal ho na okraj stolu služebnického, přísahal, že mu najde nové jméno. Je jen jedna cesta, jak by ho mohl Šejdíř získat: v manželství. Jenže žádný rod blízko ani daleko nemůže přijmout bezectného, protože by ušpinil sebe i všechny předchozí generace… a tak dal pán tvrze poslat pro zakletou dívku, Jasmínu. Ta může dát Šejdíři jméno a čest a rodinu zjevně nemá, neb ta by ji jistě zachránila ze zajetí. Ovšem Jasmína musí říct své ANO dobrovolně.

Pro tuto roli je potřeba umět hrát na nějaký hudební nástroj a na hru si ho s sebou přivézt. Očekává se od vás po večerech ve hře nějaké drobné hraní.

Tadeáš (z Hartmanic)

„Sudba má až se naplní

do Návu vjedu na koni

do Návu vjedu na koni

můj meč opíše kruh”

Tadeášovo původní celé jméno znělo Tadeáš Jiří z Hartmanic. Přízvisko z Hartmanic už ale zde na tvrzi dlouho nikdo nepoužívá. Tadeáš je totiž poslední potomek starého rodu z Hartmanic, kterému původně tvrz Sychravo patřila. Pak však jeho předci při snaze o získání více moci zradili přísahu pánům z Rožmberka při úkolu, který jim byl uložen, a jen díky Albertovi Tomášovi neskončila celá věc naprostou tragédii. Výměnou za to dostal Albert od pánů z Rožmberka Sychravo do opatrování, zatímco Tadeášova rodina upadla v nemilost. Zrádci byli popraveni, zbytek rodiny ztratil své šlechtické výsady a na tvrzi se stali služebníky nových pánů - tedy, ta jediná žena která přežila, Tadeášova matka.

To vše se stalo před mnoha lety. Nyní je Tadeáš posledním svého rodu na Sychravu, kde je trpěn jako obyčejný zbrojnoš. Na celé události se nijak nepodílel, nebyl tehdy ještě ani na světě, přesto ho v nelehké službě provázejí samá příkoří. A nejen ze strany pánů Sychrava - duchové jeho předků jsou ve zdech tvrze zjevně stále přítomni a svých nároků se nehodlají vzdát. Tadeáš často slyší jejich hlasy, jejich výtky a staré zášti. Snad by mohl z tvrze zkrátka odejít… Ale kdyby se rozhodl tvrz opustit, či by dokonce zemřel, zmizí ze strany rodu z Hartmanic také poslední nárok na Sychravo. A to duchové zjevně nehodlají dopustit. Prokletí, které se takto svázalo s jeho rodem ho tak drží na Sychravu, jako by sám byl duchem který bloudí po jeho síních. Dvůr se k němu chová vlídně, ale nikdy ho nepřijmou za jednoho ze svých, to se stát nemůže. A to se Tadeáš tak snaží! S velikou pečlivostí, láskou a úctou například dohlíží na pohodlí a dobrou náladu Hany ze Sychrava, která mu jeho přízeň oplácí přátelstvím, byť o poznání chladnějším než by snad Tadeáš uvítal.

Je jisté, že za stávajících poměrů ani jednoho z nich dobré časy nečekají. Dokáží své neblahé osudy změnit?

Marianna

„Láska ta je v šupinách ptáků.

Ve větvích máků je hranatej míč.

Žár letních vánoc, půlnoční ráno,

se žlutou vránou lásku nechytíš.”

Na Šumavě se už vyskytly mnohé mocné čarodějky, ale snad žádná neměla tak strmý růst k moci jako Marianna. Ač je jí teprve kolem čtyřicítky, na čarodějku dosti mladý věk, není pochyb, že je právě nyní na vrcholu svých sil. Není pochyb, že na Sychravu není mocnější čarodějka než je ona. Možná je služba na zapadlé tvrzi kdesi na Šumavě dokonce trochu pod její úroveň? Mohla by splétat kouzla a rady pro vévodu Petra Voka na Frymburku, možná by snad dokonce našla místo u dvora velkovévody Viléma či v Praze. Ale přesto zůstává na Sychravu a neobjevila se žádná čarodějka, která by ji dokázala vyzvat. Dávno už také nahradila Michaela a sedí u stolu mnohem blíže pánovi tvrze než starý pán.

S Marianninou mocí ale také přicházejí i potíže. Každý vrchol je osamělý a vrchol čarodějné moci obzvlášť. Marianna si samozřejmě dokáže poradit s každým nebezpečím, ale její přátelství jsou zde pouze povrchní, skutečně blízko má jen k Aleně z Rejštejna. A co se týče mužské blízkosti - inu, většinu čarodějek žádná svatba nikdy nečeká.

A i její moc bude brzy podrobena zkoušce. Marianna byla suverénní čarodějnicí, která se na vrcholu své moci mohla vysmát leckterému zlému duchu. Teď ale ví, že se blíží dokonalá bouře, ve které bude čelit nepřátelům ze všech stran. A nemůže ustoupit ani o krůček, nemůže ukázat ani náznak slabosti.

Regina ze Sychrava

„Ještě vítr žene mou bárku,

ještě nenadešel čas na návrat.

Ještě mé oči hledí na Polárku.

Kolik je strachu, tolik zavřených vrat.”

Některé ženy se narodí jako jemné dívky, které tiše čekají na svého rytíře, až je najde a vezme si je za ženu. Jiné ženy nečekají a jdou svému rytíři vstříc - vědí co chtějí a jdou si pevně za tím. A Regina patří jednoznačně k té druhé skupině. Mezi ostatními ženami možná nevyniká svojí krásou, ale za to je předčí svojí bystrostí, cílevědomostí a určitým šarmem, kterým okouzlila již nejednoho muže. Kdo by si snad myslel, že se Regina stala ženou Alberta, pána Sychrava, jen šťastnou náhodou, ten nejspíš Reginu nezná. Regina dobře věděla, že s pozicí paní tvrze se pojí výsadní postavení a mnohé výhody a nelitovala žádného úsilí k tomu, aby získala to, co chce. To ale neznamená, že by svého chotě nemilovala. Brzy mu také dala krásnou dceru Hanu, ve které se sama vzhlížela. Za to Martina Jana, Albertova syna z prvního manželství, ráda neměla. A její instinkt byl bohužel správný - Martin se dopustil činu, který jejich rodinu téměř zničil, jeho samotného uvrhl do vyhnanství a Haně vzal šanci na jakoukoli slušnou budoucnost. Regina se stále snaží najít své dceři na tvrzi nějaké důstojné uplatnění, ale s vyhlídkami na zářnou kariéru nejtalentovanější Ctihodné za dlouhé roky je pro Hanu konec. Přes tyto rány osudu bylo a je manželství Alberta s Reginou pro mnohé příkladem harmonického soužití a oba čeká ještě dost let života.

V posledních měsících ji však trápí neznámá nemoc. Navštívila již několik nemocnic, týden ležela u nejlepších lékařů vévody z Frymburku a prošla nejrůznějšími vyšetřeními, ale žádný z doktorů ji nedokázal říci, co jí je a jak ji léčit. I Ctihodné sestry strávily mnoho dní a nocí studiem nejrůznějších knih, ale léčbu pro Reginy nenašly. O léku nakonec dokázala mluvit jen Marianna - a i ta dokázala jen říct, že ho bude třeba hledat a kde přibližně.

Obratem se Laurenc František, čerstvě po ponižujícím střetnutí s Bílou, vypravil na cesty - a s nimi i Ctihodná Eliška, vybavená znalostmi ze starých knih.

Právě do výpravy družiny Laurence Františka z Rejštejna tak Albert s Reginou vkládají své poslední naděje. Její chřadnoucí zdraví ji však zatím nijak zásadně neomezuje ve správě sychravského panství. Naopak, vědoma si pomíjivosti lidského života, dělá Regina maximum pro to, aby věci kolem ní stále fungovaly tak, jak si přeje. Neuhnula proto ani o píď, když na Sychravo přibyla panovačná Tereza z Želnavy, manželka legendárního rytíře kapitána Slavomíra Markvarta. Mezi oběma dámami rychle zaplála tak silná zášť, jaká jen dovede mezi mocnými ženami zvyklými poroučet vzniknout.

A jaká byla Reginina pohana, když Albert Tomáš, snad aby šetřil její chatrné zdraví, snad na nátlak Slavomíra Markvarta, přiřkl paní z Želnavy, že právě ona bude první dámou nadcházejícího velkého turnaje! Jistě náročná role, ale také pocta, která bývala takřka vždy vyhrazena pro paní hradu, kde se turnaj odehrává!

A aby toho nebylo málo, právě nyní se na tvrz vrátí Martin Jan – Albertův syn z prvního manželství, který pošpinil čistotu její dcery a zničil jí život. Křivda za křivdou. Ale Regina nezapomíná a ví, že má své metody a zbraně. Její čas ještě přijde.

Tereza ze Želnavy

„Marianson, o paní ctná,

kde máte svého manžela?“

„Už měsíců šest, ještě dél,

co do Paříže odejel.“

„Když Renaud od vás vzdálen je,

mít měla byste přítele.“

„Tak dlouho, jak jen budu žít,

jiného nechci ráda mít.“

Tereza ze Želnavy bývala nejkrásnější dívkou dvora, ozdobou každého turnaje, do které byli mnozí zamilování, a nyní patří mezi ženy nejen nejspanilejší, ale hlavně nejúspěšnější. Její srdce si vydobyl Slavomír Markvart a jejich sňatek byl jednou z největších společenských událostí. Na té svatbě bylo mnoho kapesníčků zničeno pláčem a mnoha chlapcům a mladým mužům ztvrdly tváře žárlivostí.

Tereza si rychle zvykla na svou pozici a na moc, kterou jí dává to, že je ženou Slavomíra. Pokud cokoliv chtěla, snadno přiměla svého muže, aby to pro ni zařídil. A když o něco požádala, tak požádaní leckdy raději sami vyhověli, jen aby možnému sporu s věhlasným rytířem kapitánem předešli.

Slavomír sice postupně trávil více a více času mimo tvrz, ale Tereza to zcela míjela a nijak to nezměnilo její popichování a nároky v době, kdy na tvrzi byl. To se nezměnilo, ani když s manželem přibyli coby hosté na Sychravu. Snad jediný, kdo nikdy neustoupil rozmarům paní z Želnavy ani o píď, byla nakonec paní Regina ze Sychrava. Mezi oběma dámami tak postupně propukla veliká řevnivost a nevynechají příležitost jedna druhou potupit, či jí vyloženě škodit. Jaká byla Reginina zlost, když si paní Tereza před časem přes své konexe vymohla, že právě ona bude první dámou velkého turnaje! Pocta, která byla takřka vždy vyhrazena pro paní hradu, kde se turnaj odehrává a teď ji nese paní jedné z menších vesnic! Tereza z Želvavy si zkrátka uměla žít život jako z pohádky. Ale s tím je teď konec.

Družina pána z Želnavy se nyní vrací z další výpravy, ale smutní družiníci přicházejí bez Slavomíra, který během tažení padl. Jak se Tereza vyrovná s jeho ztrátou? Navíc je najednou jen vdovou po mocném muži a je jisté, že ti kteří se jí neodvážili vzdorovat, dokud byla pod Slavomírovou ochranou, ji nyní vše vrátí… Pro Terezu je nejvyšší čas si vzpomenout si na staré časy a boje které vedla.

Hana ze Sychrava

„Vězte, že se strach mi nenaženete. Pokud jde o hanbu, kéž mě před ní Ježíš ochrání. A pokud jde o neštěstí, ve kterém jsem se ocitla, ráda ho přijímám, vždyť ho na mě seslal Všemohoucí”

Hana je dcerou Alberta Tomáše a Reginy ze Sychrava. Hýčkané dítě s jasně předurčenou budoucností v podobě dobrého sňatku s některým z nejlepších rytířů Šumavy. A rytíři si dobře uvědomovali jak vzácná partie Hana je a od malička si jí předcházeli. Jenže, pak přišel první zvrat: Ctihodné se shodli, že Hana má talent jako už dlouho žádná žena: a Regině i Albertovi to činilo velikou radost, protože jejich dcera měla být výjimečná.

Dospělí mohou mínit různé věci, ale mladá vášeň je nespoutaná, hloupá a často velmi, velmi temná. Jediné noci se tak sotva osmnáctileté Haně rozpadl sen o budoucnosti Ctihodné a stejné noci odešel Martin Jan ze Sychrava na deset let.

Deset let, ve kterých se mohla provdat jako jakákoliv jiná žena. Deset let, ve kterých stále snila o dráze Ctihodné, ve kterých snášela nátlak a ústrky vlastního otce a nacházela bezpečí jen u matky Reginy a věrného přítele Tadeáše, kterého zavázala slibem, aby jí věrně sloužil. Deset dlouhých let čekání a napětí, kdy stárla a život letěl kolem ní, ne však s ní. Mnohokrát vypomohla Ctihodným, několikrát zastupovala své rodiče při jednáních a ne jen jednou se vyplížila do okolí vyzvídat co se děje na Šumavě.

Teď doba čekání končí. Zítra bude veliký turnaj a Hana ze Sychrava bude stát jako jedna z nejkrásnějších dam, jako živoucí ukázka trpělivosti a ženské síly. Každá jedna cesta která před ní stojí je ale bolestná a trnitá.

Barbora ze Zdíkovce

Tehdy ochořel král Uther od velkého hněvu až velké lásky ke krásné Igraine. Tu přišel ke královi rytíř Ulifius a zeptal se ho na příčinu jeho choroby.

„Sdělím ti ji”, odvětil král, „onemocněl jsem z lásky k Igraine a nemohu se nijak uzdravit”.

Barbora je mladá krásná žena z čestného a zároveň bohatého rodu, ve kterém není mužského dědice. Je tou, po které touží srdce všech nezadaných mužů a chlapců na tvrzi i v okolí. A má z čeho vybírat. Na tvrzi je hned několik rytířů, kteří by pro ni mohli být vhodnými manželi. Barbora je udržuje všechny v nejistotě. Tu se nechá vidět s jedním, tu s druhým, ale na turnaji kapesníček přenechá třetímu. Hodně času tráví s Terezou, která stála před podobným rozhodnutím o generaci dříve a jednoznačně vyhrála - i Barbora touží mít podobné štěstí. Ale jen Barbora sama ví, jak důležitá je tato volba konkrétně a právě pro ni. Visí nad ní hrozivá sudba a ví, že špatná volba partnera ji v tomto případě nebude stát jen nešťastný život. Je to ještě prostší - špatná volba ji bude stát život, a možná nejen ji. I to je důvod, proč Barbora své rozhodnutí zatím odkládá a drží na háčku všechny nápadníky najednou.

Její příběh se tak ponese i v duchu strachu z příliš široké palety voleb, které se jí nabízí, a o ochotě přijmout všechny důsledky, které velké rozhodnutí nese. A přinese nevyhnutelně i zklamání, smutek a zášť těch z nápadníků, které nakonec odmítne, ač je tak dlouho udržovala v naději. Ale hlavně a primárně je to příběh čistě romantický, příběh ženy, které se dvoří širé okolí a která se nechává vynášet do nebes.

Gabriel Dominik z Rejštejna

„Proto se slibem zavazuji, že nebudu otálet a hned zítra se vydám na výpravu za svatým grálem a budu bloudit rok a den, pokud to bude třeba, a nikdy se nevrátím na královský dvůr, dokud jej nenajdu.”

Gabriel měl to štěstí, že se narodil jako syn nejlepšího šermíře mezi rytíři, Laurence Františka. Tedy, alespoň většina jeho kamarádů si myslí, že je to štěstí. Gabriel ale již ví, že cesta Laurencova syna je vysypaná spíše trním než květy růží. Kdykoliv totiž udělal nějakou chybu nebo klukovinu, byl hned konfrontován s tím, že je ostudné, aby syn Laurence Františka provedl něco takového. A kdykoliv se mu něco podařilo, bylo to bráno jako samozřejmost. Vždyť je přece syn Laurence Františka! Mnozí navíc často a rádi tvrdí, že díky svému původu dostává vše zadarmo.

Gabriel se ale rozhodl nezavdávat těmto řečem příčinu. Začal na sobě tvrdě pracovat a každý den trénuje, aby se stal co nejlepším šermířem. Hned jak dosáhl věku, kdy ho byli ostatní rytíři ochotni vzít s sebou na výpravu do temných a neprobádaných koutů Šumavy, stál první v řadě a ani hnutím brvy nedal najevo svůj strach. Jeho odhodlání, odvaha a šermířské schopnosti se brzy projevily a Gabriel si postupně začal získávat pochvaly a ocenění okolí. Tou nejčastější pochvalou však stále zůstává „Když budeš tahle pokračovat dál, budeš třeba jednou tak dobrý, jako tvůj otec“.

Gabriel Dominik chce možná dokázat, že je ještě výrazně lepší než jeho otec. Když před tvrzí stála Bílá a Laurenc František selhal, Gabriel odešel z jeho družiny a řekl, že bude raději u dvora po boku svého pána Artura Tomáše než po boku svého otce. Artur Tomáš Gabrielovu srdnatost ocenil. Z Gabriela se stal šampion dvora na nadcházejícím turnaji a on tak může prokázat sílu svých paží.

Ještě se bude ale muset dát na jednu cestu, na které prokáže čistotu svého srdce. Na cestu, na které jeho otec selhal a na které ho tolik podporuje jeho matka Alena.

Alena z Rejštejna

„Jsou věci, kterým nelze se vyhnout

na které vždycky zůstaneš sám

jsou břemena, která nelze, než zdvihnout

a nést je životem dál”

Alena měla vždy blízko k duchovnímu světu a její rodina očekávala, že snad dokonce rozšíří řady Ctihodných. A hluboce věřící zůstala, i když se nakonec stala dobrou manželkou Laurence z Rejštejna, nejlepšího z rytířů na tvrzi Sychravo. Z jejich spojení se zrodil také Gabriel Dominik, radost jeho rodiny i celého dvora.

Alena byla Laurencovi oporou i v časech, kdy se mu nedařilo a truchlil a sdílela jeho radost, když vítězil. Jen velmi těžko ale nesla jeho odmítnutí Albertova rozkazu: a říká se, že než Laurenc František přísahal vyrazit na výpravu, nepromluvila s ním ani jedno slovo, tak závažná byla její nespokojenost.

Alena ale dokáže svých cílů dosahovat i jinak než pouhým mlčením. Má blízko ke Ctihodným, ale její nejlepší přítelkyní je Marianna, které pomáhá s kouzly. Udržuje čilou korespondenci a zároveň nikdo neví přesně, co vlastně dělala, než se stala ženou Laurence Františka. Na tvrz totiž přišla už jako krásná, dospělá a podle drobných jizev i tehdejší pohublosti osudem zkoušená žena. A až přijde družina zvířat pod vedením Jana Sladkého z Hojsovy stráže, ukáže se ještě víc. Alenu k zvířatům totiž váže mnohem víc, než by se u dámy od dvora dalo čekat.