Lidé z Tvrze

Rytíř kapitán Laurenc František z Rejštejna

„Ježíš mu ale řekl: „Vrať svůj meč na místo. Všichni, kdo meč berou, mečem padnou.“

Dvacet let Laurenc František z Rejštejna získával čest. Dvacet let bojů, úkolů, šťastného manželství s dobrou paní Alenou, jeden dobrý syn, jeden schovanec a desítky poražených nepřátel. Ale sláva, a čest obzvláště, jsou nestálé a křehké, jako to nejdražší sklo. Když Laurenc František, legenda mezi šermíři a postrach turnajů, zaváhal při splnění rozkazu svému pánovi a místo něj splnil pokyn jemu podřízený rytíř, ztratil Laurenc František velkou část své cti. Toho dne ho opustili tři spolubojovníci: ten, který šel před tvrz, jehož jméno nadále není. Tadeáš, jeho schovanec. A hlavně Gabriel Dominik z Rejštejna, jeho vlastní syn!

Když odešel Laurenc s Tomášem a Eliškou pro lék, někteří doufali, že to je způsob, jak snadno čestně zemřít. Teď se ale Laurenc k veliké radosti přinejmenším své ženy vrací a s ním velmi, velmi podivný doprovod.

Tomáš ze Stach

„Pokud je čestně možné se boji vyhnout, učiň tak. Pokud musíš udeřit, udeř tvrdě. Není nic mezi tím.“

Tomáš má výjimečný talent v mnoha oblastech. Jazyky, diplomacie, orientace v terénu, etiketa i základní obchodní znalosti patří mezi jeho silné stránky. Jeho nejvyšším talentem je ale nekonečná schopnost dostávat se do problémů.

Problémy měl ve školce, kdy nedokázal vysvětlit, že má botičky všech ostatních dětí. Prodal jim za ně písek.

Problémy měl ve škole, kde se dobrodružně ztrácel na cestě s třídnicí a omylem našel ve sklepě školy plynové masky, motorový člun a spící chrlič. Pomocí zvláštní kombinace prvého a druhého probudil třetího.

A když na prázdninách po maturitě na píseckém gymnáziu šel na vandr od rodného Vimperka zbůhdarma do lesů...inu, byla to komplikovaná série náhod, ale vedla k tomu, že bojoval v rožmberském kabátě o holý život při obraně Věstína proti přesile Pražanů. Mezi hromadou mrtvol ale našel nejen talent přežívat, ale i skutečného přítele. Od té doby věčné páže a vyjednavače Tomáše a Laurence nic nerozdělilo. Tomáš přetrval i pánovu potupu: a když se teď triumfálně vrací z lesů, je to právě on, kdo si má s jejich zvláštním doprovodem nejvíc co říct.

Ctihodná Eliška

„Jdu s pevnou nadějí a to je má největší zbraň - jinou nemám.“

Každá Ctihodná musí někdy zakončit svůj výcvik, svou přípravu, svůj pobyt na tvrzi a vyjít do skutečného světa. Elišku to mělo čekat až o pár let později, ale když viděla selhání své abatyše při léčbě ctihodné paní tvrze, sbalila si tajně věci a čekala na první rytířskou výpravu, která odejde pro lék. A nebyla vybíravá!

Na cestě se jí zjevně vedlo všelijak. A kdo si na Elišku vzpomíná, asi tuší proč. Dívka to byla vždy chytrá a co se týče toho, jak zalátat ránu, uvařit odvar či nadávkovat správně léky zcela schopná. Představit si jí v divočině, daleko od teplé vody, pohodlného místa na spaní či teplých jídel už snadné nebylo, protože těžko hledat člověka méně praktického než Eliška. A v lesích, kde jí hrozí mnohem víc než nastydnutí či pád na pařez, dívky jako ona umírají mezi prvními.

A přesto, Ctihodná Eliška se vrátila. Unavená, možná trochu otřesená, ale plná energie. Bude jí potřebovat - na její mladá ramena dopadnou viny a slabosti ostatních. Zakolísá zcela jistě - padne?

Lidé od Dlouhého jezera

Když družina rytíře kapitána Jana Valeriána objevila Lid od dlouhého Jezera, rozšířila se zpráva rychle. Žijí prý ve čtyřech kmenech, z nichž každý nosí jiné úbory a vyznává jiná pohanská božstva, ale společně se pravidelně schází, vyměňují spolu věci a společně slaví největší svátky roku. Kdysi mluvili zcela jistě česky, ale jejich jazyk se dlouhým odloučením výrazně posunul, zjednodušil a z pohledu rytířů rozhodně zdegeneroval. Používají celou plejádu vlastních slov, mluví jen v jednoduchých větách a o řád více gestikulují, poskakují a občas rovnou věci raději načrtnou na zemi. Znají v principu palné zbraně, častěji ale používají improvizované luky a kuše či oštěpy. Odívají se do praktických, ale jednoduchých oděvů, které se zcela mění s ročním obdobím - připomínají kalhoty a košile, jindy zase prastaré jehličkové maskáče. Někteří nosí na oděvu lilie, jiní zase nosí na krku rudé šátky. Do boje oblékají zbroje z pečlivě prošitých látek podpořené pneumatikami a druhotně zpracovanými kovy, celkově je jejich výbava mnohem lehčí a primitivnější než výbava rytířů.

Sám velkovévoda Vilém II. nad nimi rozprostřel ochrannou ruku a nakázal s nimi obchodovat, jednat a pomáhat jim, nikoliv je zatím přímo začlenit do svého panství. Možná proto, že by takový krok vyvolal odezvu z Prahy, možná jen nechce na svá panství vpustit najednou horu takových lidí. Pro rytíře jsou sice exotičtí, ale stále lidé - hloupější, zaostalejší a méně civilizovaní bratříčci. 

Jiskra

„Vše tone v snách a život kolem ztich

jen dole v tmách kol ohně slyšet smích.“

Jiskra přichází na Sychravo jako záchvěv naděje - málokdo ještě věřil, že je paní tvrze možné pomoci. Ale pak se objevila zpráva, že výprava Laurence Františka z Rejštejna přeci jen uspěla, že přivádějí dívku s pery ve vlasech, nesoucí lék. To jsou vskutku dobré noviny. Ctihodná Eliška však záhy zaznamenala, že dívka od Lidu Dlouhého jezera vládne také tajemnou a trochu znepokojivou mocí. Kam si lehne, tam jako by se tráva sama ustlala, kde ostatní krvácí při prodírání podzimním trním, tam se před Jiskrou šlahouny rozevřou a ona prochází nezraněna. Rytířům byla také až podezřelá ochota, s jakou jinak podezřívavá šamanka svoji mladou učednici s družinou vyslala. A záhy pochopili, že s děvčetem nebude jednoduché pořízení - Jiskra je svéhlavá a mimo dohled svého kmene se rychle vymyká kontrole. Vyslala ji snad stará šamanka, aby ve světě zmoudřela? Nebo se nezvladatelné divošky zkrátka chtěla jen zbavit? A jak pohanku pevně spjatou se silami přírody přijmou dobří křesťané na Sychravu?

Dráp

„Vlajka vzhůru letí,

k radosti svých dětí,

hned se s mraky snoubí

vlát bude zas až mladí čas opustí nás.“

Každý nastávající bojovník musí projít zkouškou přijetí, než ho ostatní v kmeni přijmou jako dospělého muže. Cesta mladičkého Drápa je však ještě jiná. Podle proroctví neomylné šamanky vykoná syn mocného Rikitana pro kmen velké věci a zachrání ho před dosud neviděnou cizí hrozbou. Ale je tu háček: aby se tak stalo, musí se stát mužem dle pravidel cizinců. Ano, Dráp putuje k Sychravu, aby se účastnil turnaje a aby si vysloužil ostruhy rytíře, prvního rytíře od Dlouhého jezera. Mladý rover Dráp si tak bude muset poradit s úkoly, na které se jiní připravují dlouhá léta. A i kdyby uspěl, čeká ho i další výzva: nové prostředí ho nevyhnutelně změní. Bude se vůbec chtít vrátit domů?

Dráp bojuje jako šampion družiny Laurence Františka z Rejštejna,

Hřib

„Po letech sám až zabloudíš v ten kraj

a staneš tam, kde býval kdys tvůj ráj.“

Hřiba vyslal náčelník kmene na Sychravo jako doprovod mladých a těžko si představit lepšího průvodce. Stárnoucí lovec je podobného věku jako samo Lipno - ale přesto nemá přílišnou úctu svých společníků nebo vestu zdobenou množstvím trofejí. Právě naopak: muselo se stát něco hrozného a možná, možná je tato cesta Hřibovým trestem.

Hřib zná mnohé o Šumavě a zná i tajemství lidí. Přesto se bude muset střetnout s civilizovaným světem a být svým soukmenovcům průvodcem v džungli hustší než kterýkoliv prales. V džungli intrik.