Ctibor Čeněk z Modravy

„Pane Dinadane," řekl pan Tristan, „v životě mě žádný rytíř nenazval zbabělcem, krom vás. Vězte, že já se zbabělcem necítím, i když mě pan Lancelot srazil z koně, neboť on je rytíř nejlepší. S ním si věru neporadí nikdo. A proto, že je takový milostivý a velkodušný, nemá mezi rytíři obdoby."

Štít šampiona družiny sklesle a zasmušile nese pan Ctibor Čeněk z Modravy. Rytíř, který byl Slavomíru Markvartovi důvěrníkem a přes svůj vyšší věk i dobrým přítelem. Zkušený bojovník, který si dokázal uchovat vynikající formu a který se v boji prý nikdy nerozčílí. Říká se o něm, že nezná strach: a někteří dodávají, že je příliš prostý na to, aby se o něco bál, jiní zase se smutkem vysvětlí, že muž, který nemá co ztratit, se nemá o co bát. A skutečně: Ctibor Čeněk nikdy neměl ani ženu, ani děti. A jeho rod...Modrava byla zapomenuta.

Turnaj měl být možná jeho poslední zavýsknutím, poslední šancí ukázat světu, že za něco stojí a silou paží zaujmout nějaké hodné, milé děvče. Teď? Ať učiní cokoliv, vždy bude bojovat jako pohrobek Slavomíra Markvarta, vždy zastíní tragédie každý jeho úspěch. A těch starostí - kdo jiný než Ctibor Čeněk by se měl postarat o důstojné vypořádání všech Slavomírových světských záležitostí, kdo jiný by měl stisknout ruku Slavomírově vdově a říct jí tu těžkou novinu?

Ctihodná Kunhuta

„Ježíši, nepovažuj za hřích, jestli pomohu tomuto mužovi, protože vidím, že to vskutku potřebuje.”

Ctihodné sestry provází rytíře od nepaměti. Poskytují naději tam, kde rytíř smutní, obvazy a kvalitní léky, když rytíř umdlévá a jsou zrůdy, kterým dokáže čelit nejlépe právě ony, ženy beze zbraní, zato s rukama schopnýma dělat zázraky.

A Kunhuta je ze ctihodných sester jedna z nejoblíbenějších. Milá žena s tichým hlasem a nesmírnou touhou po dobrodružství, žena, která tráví více času na cestách než leckterý rytíř. A na jejím těle je to vidět na první pohled: nos zlomený na několikrát, kdysi hladká tvář pokryta jizvami a zbytky spáleniny, prsty které už několikrát někdo přelámal.

A přesto dokážou její prsty stejně hbitě posouvat růženec, stejně hbitě zavázat obvaz či provést exorcismus. Kunhuta si musí velmi dobře uvědomovat, že ji její služba brzy pohltí a zahubí. Přesto stále kráčí po stejné cestě.

Matěj Zachariáš z Prachatic

„Vznešení páni, děkuji vám, že jste se mnou přišli do této krajiny. Bohužel, přišli jsme pozdě a toho nepřestanu litovat dokud budu živý. Leč proti smrti je člověk bezmocný.”

Matěj Zachariáš od mala toužil po velkých dobrodružstvích, zabíjení stvůr a slávě. Když se poprvé vydal do bitvy, byl opojen romantickými představami hrdinských skutků. Od té doby již uplynulo mnoho vody, Matěj prožil nejedno dobrodružství a prošel ty nejtmavší kouty Šumavy. Nic z toho mu však nepřineslo klid. Co začalo jako touha po slávě se časem změnilo ve stesk po něčem, co nemohl získat: svět kolem něj se měnil, jeho přátelé umírali a on sám stárnul. Na narozeninovém dortu by napočítal sotva padesát svíc, ale v srdci a očích je jedním z nejstarších rytířů.

Snad jako by byl prokletý! Za svůj život je již v sedmé družině: a žádná z těch minulých nedopadla slavně, z žádné z těch minulých nezbylo příliš. Sám tančil na pokraji smrti několikrát, ležel týdny v horečkách i bojoval se zanícenými zraněními či se sám vracel, krok za krokem a se zlomenou nohou i polámanými žebry z misí hluboko na neprozkoumaném území. Přežil. Víc než přežívání snad pro něj mohla být až družina Slavomíra Markvarta, družina, do které si ho sám Slavomír vyvolil i přes jeho pověst smolného rytíře. A jaké mu to přineslo štěstí.

Nejsmolnější z rytířů, Matěj řečený Sýček, se bude muset postavit vlastním démonům i smrti samotné. Zvítězí?

Jasmína

„Ústa z jeřabin

Paže z břečťanu máš

To mě zabije

Já už nevstanu

Oči z oblázků

Vlasy ze vřesu

To mě zabije

To si odnesu“

O Jasmíně se na Sychravu vyprávěly legendy. Měla být snad před rokem, snad před deseti lety uvězněna a zakleta mezi tisícem trnů, střežena podivnými strážci a držena kouzelnou mocí před světem. Když na Sychravo přinesli její portrét, nechal ho Tomáš Albert vyvěsit jako připomínku toho, že krása nemusí vždy ženě přinést štěstí.

A když Šejdíř ztratil při záchraně Sychrava své původní jméno a svoji rytířskou čest, slitoval se nad ním alespoň Albert Tomáš  a slíbil, že mu za jeho dosavadní zásluhy nechá přivést ženu. A Šejdíř zahrál a zazpíval nejsmutnější píseň, kterou od něj kdy kdo slyšel, píseň o tom jak moc touží jeho duše i tělo po setkání se zakletou Jasmínou. A pán tvrze pro ní vyslal družinu Slavomíra Markvarta.

Kdo ale čekal, že se vrátí křehká dívka s pohledem raněné laně z obrazu, možná by se trochu pomýlil. Jasmína je krásná a Jasmína je křehká: její šat a její výbava ale jasně říkají, že Jasmína je také čarodějnice. To samo o sobě není nic špatného - ale jaká další tajemství může ještě dívka z obrazu skrývat? Její spanilá tvář je dobrou zprávou pro muže z tvrze a obzvlášť pro Šejdíře. Co ale její příjezd bude znamenat pro ženy, to se ještě uvidí.

František

„Jeho kabát byl jednoduše, ale čistě vyspravený. Jeho obydlí prosté, ale účelné. Jeho puška dobře naolejována - a jeho oči hleděly z nesmírné hlubiny.“

Jasmína není jediný, kdo přibyl do družiny Slavomíra Markvarta nedávno. František není rytíř, ale podle jeho odění dobře ozbrojeného zálesáka se v okolí vyzná a dokáže přežít nějakou dobu v lesích: minimálně tomu odpovídá množství zbraní, pro každou situaci alespoň jedna viditelná a těžko říct, kolik schovaných.

Co ale upoutá na první pohled není ani jeho výzbroj, ani jeho odění či lehkost s jakou vede skupinu lesy. Jeho ruce i tvář jsou pokryté obvazy, zpod kterých pomalu ale jistě prosakuje krev - či něco ještě horšího. Jakého stopaře si to rytíři přivedli a jakou cenu budou muset zaplatit za jeho služby?

Vít Lukáš ze Sněžné

"Zde stojím a nemohu jinak, neb mi bylo ukřivděno."

Sněžná je opevněná stanice dnes těsně za hranicí sychravského panství. Dříve patřila přímo pánům ze Sychrava, ale při nástupu Alberta Tomáše byla vyměněna s pánem ze Slatiny za věž Blata. Život na Sněžné nebyl jednoduchý: dlouhé vzdálenosti k dalším osadám učinili její lid samostatný a uvyklí cestovat směrem na Slatiny i Sychravo jen výjimečně.

Poloha vysoko na kopcích jí dala obrannou výhodu, ale její lid sdíral chlad i vítr o to víc. Z jedné strany pak sousedí s dlouhým pásem dávno opuštěných lesů, které se svažují až k proklatému Lipnu a právě skrze ně přicházejí často dlouhé průvody rarachů. Její území zahrnuje i stará vřesoviště, kde mají nadvládu síly starší než tvrze Rožmberků. Samozřejmě, každá jedna osada rytířů to má těžké.

Vít Lukáš je ale přímo ztělesním krutostí osudu Sněžné. O otce přišel jako dítě, správu stanice tehdy svěřil ještě starý pán Sychrava do rukou jeho matky Anežky jako regentky. Byla to výjimečná žena: zbraň samozřejmě nikdy nepozvedla, ale její vytrvalost a schopnost dát důvěru vždy těm nejlepším mužům dokázala zajistit přežití Sněžné. Vít Lukáš vyrůstal jako ideální rytíř: prvního nepřítele srazil k zemi když mu bylo 14. Když dosáhl dvacítky, očekávalo se, že bude dle nepsaného zvyku také pověřen správcováním Sněžné, byť nárok na to žádný nemá. Pán ze Slatiny ale rozhodl po poradě se Ctihodnými, že Vít Lukáš ještě počká. To bylo loni.

Vše změnila letošní zima. Tehdy přijel Vít Lukáš na Sychravo s malým doprovodem a naléhavě se domáhal Alberta Tomáše a jeho pomoci, ten ho ale oslyšel. Vít se vrátil domů jen se dvěma dobrovolníky navíc a třemi bednami munice.

O týden později Sněžná jen s pomocí Otce na nebesích a Matky Šumavy přežila největší nájezd rarachů v generaci. Anežka ze Sněžné zemřela a Vít Lukáš se objevil na Sychravu až o celé měsíce později jako rytíř v družině rytíře kapitána Markvarta z Želnavy. Poznali ho ale z prvu jen dle zbroje: jeho krásná tvář byla zestárlá a zjizvená, k jeho ústům stále připoután podivný dýchací přístroj.

Říká se o něm, že složil tři přísahy - a teprve až je naplní, bude ochoten přijmout od pána ze Slatiny místo správce Sněžné.