Družina rytíře kapitána Jana Sladkého z Hojsovy Stráže
Družina rytíře kapitána Jana Sladkého z Hojsovy Stráže
„I nechybělo mnoho, aby mě zabili. Leč s boží pomocí jsem překazil zradu a zlobu.”
Velitel jednotky a jeden z nejzkušenějších bojovníků na Šumavě celkově. Jan Sladký pochází z dlouhé linie strážců českých hranic: jeho rod stál na stráži minimálně od konce sedmnáctého století. A jako strážci se neptali, pro koho hranici hlídají. Byli na stráži, když se blížil Turek či Prus, zajišťovali, že do habsburských zemí projdou jen pozvaní a nikdo nešidí při pašování brizilu a když vznikla republika, zajistili její hranice. Když přišla mobilizace, obsadili řopíky a čekali na nejhorší - a když později ostnatý drát obehnal socialistickou republiku, hlídali dál hranici.
Jan Sladký některé rodové tradice porušil. Po světě chodí se skutečnou psí hlavou, kvůli které byl také jako mladý krátce zavřen do Obory. Zažil válku s Prahou a když se ustanovila Farma, přidal se k jejím strážcům. Dvacet let stoupal vzhůru, až se stal jedním z nejvyšších vojenských velitelů Farmy. A pak, možná poprvé v dlouhé historii jeho rodu, opustil svou službu a s ním odešli i jeho nejvěrnější. Na několik týdnů se ztratil - a znovu se objevil až jako rytíř kapitán vévody z Frymburku, ověnčem titulem z Hojsovy Stráže, který nechával dlouho Albert Tomáš volný.
„Bože, dej, ať se smířím s tím, co změnit nemohu. Bože, dej, ať změním to, co změnit mohu. Bože, dej, ať jedno od druhého rozeznám.“
Zmejko by na první dojem snadno prošel jako člověk: jeho tělo halí dlouhá kutna a tvář zakrývá kápě. Ale jeho příchod s družinou Jana Sladkého nenechal nikoho na pochybách. Když se z kutny vynořila helma a z helmy šupinatá tvář, když se ukázalo jak nestvůrně zkroucené jsou ruce, které drží mohutné válečné kladivo, nebylo pochyb o tom, jakého rodu Zmejko je.
Zvířecí mnich, či snad dokonce kněz, je pro Rožmberky rozhodně překvapením. O víře si rytíři a zvířata nepovídají zase tak často - zatímco každý jeden z rytířů je dobrým a oddaným křesťanem a má v úctě všechny svaté, Matku Boží a samozřejmě i Matku Šumavu, zvířata jsou mnohem různorodější a najdeme mezi nimi vše od dobrých křesťanů po úplné neznabohy a pohany. Zmejka ale nikdo nezná, nikdo o něm neslyšel a nikdo o něm nemůže říct dobrého slova. Ctihodné sestry a další ale nahlas přemýšlejí nad jednou věcí: jedná se o zvíře, které bylo nadáno darem víry a povinností kněžství? Či se jedná o člověka, který byl za nějaký obzvláště hrozný čin proklet a sražen do odporné hadí podoby?
„...a ve tmě kosti bříz,
o které jsi svými žebry,
křís a zase křís,
svitl bílý bok a skok,
a opět skok! ”
Některá zvířata mají divokost prostě v krvi a Rysák - to je specifický případ i na jejich poměry. Ne, že by náhodně útočil na všechno, co jde kolem. Jeho oči jsou ale oči lovce, který si každého přeměří, zjevně pohlédne na jeho slabá místa a hned se rozmyslí, jak by ho mohl srazit k zemi, zarazit nůž mezi jeho žebra a ostrými zuby a drápy trhat jeho maso. A pak se usměje, oblízne a slušně poprosí o misku kaše a možná trochu masa. Roztomilá kočka, sametový vrah.
O jeho mládí někteří slyšeli. Jeho opatrovníkem a vychovatelem prý byl sám Jezevec, ale jak se stalo, že ho vychovával, to si nikdo nepamatuje. Ví se jen, že ta výchova neskončila nejlépe a dlouhá léta byl důvodem pro ostudu.
Na Rysákovi je teď ale něco zvláštního, něco nového. Není to jenom zjevné a nekonečné škádlení a rivalita s Kokem. Není to jenom jeho mlčení a odstup od Jezevce, ani jeho zjevná oddanost Sladkému. Rysák se už umí i ztišit a pomalu naslouchat Zmejkovu syčení či podepřít Kozlowského, když to ten zrovna potřebuje. Rysák si pečlivě čistí svůj kabát a zbroj a každým detailem svého úboru se snaží říct, že je dobrým panošem a možná brzy i rytířem. Dokáže Rysák vystoupit ze svého stínu lesního běsa?
„Jen my pořád stojíme
Jak ty blbý ovce
A čumíme čumíme
Jak to jde s náma z kopce
Ve svých prázdných palicích
Hledáme trochu světla
Trochu světla v temnotách
A lidskýho tepla”
Koko není povahou zdejší. Když se po válce lámal chleba, Kokův fotr se postavil dost jasně na stranu revoluce a Triumvirátu a šel budovat lepší svět. Pořídil rodině krytí a všechno šlo dobře. A pak Koko vyrostl - a co začalo jako drobné pití, poslouchání nevhodný muziky a taková ta běžná puberťácká rebélie, se brzo zvrhlo v totální rozkol rodinný i politický. Koko byl viděn slavit s kurvama, zvracet u paty sochy Stalina, pokusil se ukrást nabalzamovanýho Gottwalda a vlámal se do rozhlasu s cílem obohatit vlny rozhlasu o Sex Pistols a hity svojí kapely Kokonauti. Pecky jako “Šukáme zdechlý víly”, “Remek, Remek, kriplů předek” či “Bajaja je píčus a komouš” bohužel v éteru nikdy nezazněly - tehdy Koko dostal opravdu a pořádně přes hubu. Z policejní akademie ho vyhodili a jeho další život už vypadal dost jinak: potácel se po ulicích, chlastal, nosil bedny na ilegálních koncertech a čím víc dostával přes hubu a ztrácel prachy a kontakty, tím víc ztrácel krytí. A skončil v Oboře.
V Oboře to neměl snadný. Ne, že by se ho něco snažilo zabít, ale jeho schopnost lovit nebo zařídit si jídlo jinak než objednávkou v hospodě či gurmánským přebráním popelnice byla spíš nulová. Musel se spoléhat na pomoc dalších a občasnou zlodějnu, a to ho štvalo. Když přišla další válka a revoluce, Koko vyrazil vpřed a dokonce i složil ódu na Rožmberky “Zelený jak tráva, červený jak péro”. Nechytla se. Naopak jako válečník se Koko dost chytil. Léta na ulici a přirozená výdrž a síla z něj udělali obávaného bijce, v manipulaci s lidskými zbraněmi se na zvíře vyznal skvěle a hnala ho jedna nesmírná síla: odpor proti vládcům, který mu kurvili život a brali milovanou svobodu.
Když po válce s Prahou přišel na Farmu, našel sám sebe. Jel si pořád to svoje, ale našel i povolání, ve kterém mohl být užitečnej a dobrej. Koko se stal jedním z prvních strážců Farmy - a byl mnohem víc policajt než voják. A jako policajt byl sice místy trochu neortodoxní a nikdo by ho nedokázal donutit nějak víc řešit rušení nočního klidu, ale dokázal se u drobných věcí domluvit s každým a u těch velkých problémů zase dokázal být dost nasranej, aby to klaplo. Přibral, usadil se a fungoval.
Pak přišlo povstání včel a něco přecvaklo. Těžko říct, co se pokazilo, ale Koko se jasně postavil za co nejtvrdší potrestání Mášeňky a její party. Ta ale dostala milost - a když si Sladký serval hodnosti a dal se na odchod, šel Koko s ním. Co nechal za sebou a co ho žene dopředu není úplně jasný. Stejně tak ve skupině zvířat nemá největší přátele: s Rysákem se neustále poměřuje, ze Zmejka má srandu, Sladkýmu občas udělá nějaký naschvál a Kozlowskimu a Jezevci hází hlášku za hláškou.
Najde tady Koko další obrat a nový smysl života jako kdysi na Farmě, nebo se dál bude povalovat životem pod nánosem chlastu?
„Že ten, kdo se neumí se smrtí usmířit
Neumí ani žít”
Kozlowski je figura, která zaujme na první pohled. Ne nutně vzrůstem (byť jeho rohy pomáhají), ale hlavně výbavou. Na kabátě má zavěšené množství výbušnin, jeho zbraně jsou do jedné vylepšeny speciálními nástavci a kolem něj se line kombinace zápachu síry a naprosto neidentifikovatelných chemikálií. Improvizovaná výbava vycházející z hluboké obeznámenosti s technologiemi a nutnou trochou šílenství mu propůjčuje výhodu v boji, která nahrazuje zjevný nedostatek výcviku a přirozené síly.
Jeho zvláštní vynálezy a domácí zlepšováky také udržují jeho tělo pohromadě. Železná destička na těle, několik provázků a podivná hadička na tváři. Kozlowski přišel na Farmu až v posledních letech a nikdo nedokáže říct odkud, proč a s kým. Pro stráže Farmy zatím jen připravoval výbavu, přebíjel náboje a občas pokoutně flikoval rány. Tím překvapivější bylo, že když Sladký vyrazil z Farmy ven, tak se Kozlowski připojil. Když se s masivní puškou, několika sekáčky a věčně kulhající nohou na rozbitých kopytech začal sunout z Farmy, zaskočil nejen téměř všechna zvířata, ale možná i sám sebe. Jeho cesta ale každopádně musí pokračovat: a podle toho, co občas utrousí, kráčí za pomstou.
„Jdi k slavnému rytířovi tohoto hradu a řekni mu, že přišel potulný rytíř a chce se s ním utkat.”
Rytíři Růže mají ke zvířatům už od společné války proti Praze snad nejbližší vztah ze všech Našinců a často je uvidíte objímat se jako bratrance. Bratrance - ne bratry. Odstup zde stále existuje a služebníci pánů na Krumlově se často štítí nejenom vzhledu, ale i duší a povahy zvířat. Ve zvířecích tělech se často skrývají pokřivené vášně, nekontrolovatelný hněv a nenávist, kterou lze těžko pojmenovat. Nikdo není větším šampionem těchto poklesků než Jezevec.
Nebýval vždy zvířetem: ale dostihla ho kletba za jeho hrozné skutky. To ho ale nezastavilo. Kde jiný jezevec by snad objímal stromy na Vysočině, rytíř z Blat se stále vrhá do pečlivě připravených akcí: ve kterých se chová velmi neplánovaně.
O Jezevci se ví, že je to mrzout a snad nikdy se nesměje - a když, tak z nějakého krutého důvodu. Tím více je znepokojivý jeho smích a radost posledních dní, kdy i po odchodu z Farmy a celou cestu na Sychravo nachází příležitosti k žertíkům.